1. DEN (2)

06.01.2018

(PÁTEK 5. ledna 2018)

Dlouho to vypadalo že druhý pokus o první den zvládnu. Konzultace, schůzky, cestování po Praze... Spousta příležitostí k postěžování, ale všechno proběhlo v pohodě. Vydržel jsem do pozdního odpoledne.

Jenže pak jsme jeli novoročně navštívit mého otce. Pohoštění, popití, povídání. A mezi řečí jsem si postěžoval na pokračující potíže s prostřední dcerkou, která je - mírně řečeno - jen obtížně ovladatelná.

A náramek se stěhoval.


Dneska jsem studoval, jak je to s vlivem našich myšlenek na slova a naopak.

Ve chvíli kdy jakoukoli negativní myšlenku vyslovíme nahlas, posíláme tím do mozku zprávu: "Jen tak dál! Takový materiál beru."

Mozek tedy produkuje další negativní myšlenky a my ho každým jejich vyslovením opakovaně pobízíme, aby pokračoval.

Ve chvíli kdy jakoukoli negativní myšlenku vyslovíme nahlas, posíláme tím do mozku zprávu: "Jen tak dál! Takový materiál beru."

Jestliže ale ty negativní myšlenky přestaneme používat, zůstanou nespotřebované. A protože žádného výrobce nebaví vyrábět na sklad, aniž by prodával, začne se mozek-továrna přeorientovávat na zboží-myšlenky, o které je zájem. Změní se tak celé nastavení naší mysli a mozek začne trvale věnovat svou kapacitu tomu, co od něj chceme.

Vytvoříme si nový návyk.


Vytvoření nového návyku má čtyři fáze

  1. Nevědomá neschopnost
  2. Vědomá neschopnost
  3. Vědomá schopnost
  4. Nevědomá schopmost

Já jsem teprve na začátku. Teprve zjišťuju, v čem je (nebo může být) problém. Jinými slovy - v tuhle chvíli si ještě neuvědomuju, jak moc si stěžuju. Kolik práce na sobě budu muset odvést.

Možná si ve skutečnosti stěžuju víc a častěji, než jsem si teď ochotný připustit. A hodně zajímavé pro mě bude zjistit, co jsou nejčastější příčiny mé nespokojenosti. Na co si budu nejčastěji stěžovat.

Zatím ale nic nevím.

Připadá mi to podobné, jako s opilostí.

V opilosti si taky nejdřív neuvědomujeme, že máme problém. Naše vnímání světa je zkreslené. Každého, kdo tvrdí, že jsme opilí, obvykle pošleme do háje. Často dost agresivně. Možná jste to taky zažili.

Jak se začneme zvolna probírat ze své opilosti, uvědomujeme si, jak moc se neovládáme. Že se neudržíme na nohách, že se nám motá hlava, že nemůžeme zaostřit, že je nám blbě... To je ta vědomá neschopnost.

Alkohol dál vyprchává a tělo získáváme postupně víc a víc pod kontrolu. Ale musíme se na to ještě hodně soustředit. Jít rovně, správně střídat nohy, držet rovnováhu. Odeznívající opilost ještě cítíme ale už zcela vědomě se snažíme chovat normálně.

No a jakmile alkoholové opojení úplně pomine a náš život se vrátí do normálu, jsme zase nevědomě schopni všeho, čeho dřív.


Beru to tedy tak, že jsem se během dosavadního života natolik opil stížnostmi, že už je nevidím, neslyším a nevnímám. A tak teď projdu odvykačkou, budu střízlivět a střízlivět, až se všech svých stížností úplně zbavím.

To bude život :-)