1. DEN (26)
(STŘEDA 21. ÚNORA 2018)
Výzva 21 dnů bez stížností není souboj s časem. Nejde v ní o rychlost. Dneska po téměř dvouměsíční zkušenosti si troufnu tvrdit, že každý, kdo po týdnu od startu hlásí sedm dnů bez stížností, lže. Nebo mírněji řečeno - ještě stále jsou ve fázi nevědomé neschopnosti. Vůbec netuší, jak moc si stěžují.
Život bez stížností
on-line deník z plnění výzvy 21 dnů bez stížností
Krátká foto-odbočka
U výstupu z první ze tří lanovek ve ski resortu, ve kterém lyžujeme, stojí tahle zajímavá cedule.
Rád bych viděl toho smělce, který by si tady stěžoval :-)
Taras tomu nevěří
Od dlouholetého známého Tarase z Moldavska jsem dostal předevčírem vzkaz, že celému tomu projektu Svět bez stížností nevěří.
Že si myslí, že si jen schopnej Amík (to jako Will Bowen) hřeje svoji polívčičku a chytrým marketingem si dělá jméno. A že pro život je vlastně jedno, jestli si stěžujeme, nebo ne.
Tak abys věděl, Tarasi, já tomu věřím!
- Věřím, že má smysl měnit náladu ve společnosti.
- A věřím tomu, že kdyby se jen 20 procent lidí odnaučilo stěžovat, že by se to významně projevilo v celkové náladě na celé planetě.
Určitě to vyžaduje nějaký čas.
Pokud ale všichni pochopíme, že svět je a bude jedině takový, jaké jsou naše myšlenky, máme velkou šanci hodně věcí změnit. Ve prospěch nás všech.
Byl bych nerad, kdybyste předchozí odstavec četli jen jako rádoby burcující plácání prázdných frází. Pro mě je každá z těch vět plná hlubokého obsahu.
Věřím, že jediné zásadní změny, které můžeme udělat, jsou změny v sobě. A bez nich se kolem nás nezmění nic.
Zmatek z prozření
Už jsem několikrát mluvil o tom zmatku, který nosím v posledních dnech v hlavě. Je to následek mé týdenní sondy do důvodů, proč si stěžujeme. Následek zjištění, že si nejspíš stěžuju mnohem víc, než jsem si dosud myslel.
Buďte jako první u toho
Přihlaste se k odběru mého on-line deníku. Každý den vám e-mailem pošlu odkaz na nový článek dřív než ostatním.Jako voda na mlýn mi proto přišel pod oči text v knize Svět bez stížností, který říká:
Někdy vám může připadat nejednoznačné, jestli to, co říkáte, je stížnost, nebo prosté konstatování faktů. Rozdíl mezi stížností a konstatováním faktu spočívá v energii, kterou vkládáte do své promluvy.
Dané prohlášení je stížností, pokud jím mluvčí vyjadřuje vnitřní nespokojenost.
Slova stížnosti i "nestížnosti" tak mohou být úplně stejná. To co je od sebe odlišuje, je význam, který do nich vkládáme.
Fáze vědomé neschopnosti (v té jsem teď stále i já, pozn. FT) je celá o tom, že si uvědomujeme, co říkáme, a navíc, s jakou to říkáme energií.
Takže ten guláš v hlavě, který si uvědomuju, je vlastně to rozeznávání.
Neustále totiž poměřuju, s jakou energií (a tedy skrytým obsahem) jsem co řekl, jestli to byla, nebo nebyla stížnost. A protože v tom pořád nemám na sto procent jasno, chce to cvik, tak to dře.
Už abych se posunul dál. Je to vysilující. I když jsem to dneska zase zvládl.
Změna na svahu
Po včerejšku jsme museli udělat změnu. Místo Jany trénuju s Eliškou její první lyžařské kroky já. Před maminkou totiž slečna hrála divadýlko, pořád chtěla nosit, fňukala a vynucovala si konec lyžování.
To ostatně dělá i jindy, když je s mámou. Přitom Jana k ní rozhodně není benevolentnější. Ale maminka je prostě maminka.
Tak jsem to vzal do rukou a nohou já. A bylo to dobře. Dětský svah sjela dceruška čtyřikrát, bez zaváhání celou dobu stála na nohách, jen jsem ji tyčí přidržoval, aby se moc nerozjížděla.
Čas na koupání
Odpoledne jsme vyjeli na výlet k jezeru Molveno. V hotelu jsme dostali doporučení, že je to tam moc hezké. Tak jsme vyrazili krátce před čtvrtou. Chtěli jsme tam být ještě před západem slunce.
Po dvaceti minutách kličkování horskou silnicí v klínu mezi skalami jsme dorazili na místo.
Voda v jezeře má takový ten ledovcový nádech (kdo jste viděli nějaké ledovcové jezero, víte, o čem mluvím). Štíty dolomitských hor ho svírají ze dvou stran. Směrem k výtoku se pak za jezerem otevírá volnější krajina, působí to opravdu idylicky. I když byly asi čtyři stupně pod nulou, nikde ani náznak zamrzání.
Přesto nás hodně překvapil chlapík na výběžku asi 200 metrů od nás. Svlékl se do trenek a šel si zaplavat. Doslova. Ve vodě poctivě kroužil asi tři čtyři minuty. Co bylo ale nejlepší, zaslechli jsme útržek rozhovoru mezi ním a dvěma ženami na břehu. Byli to Češi :-)
"Tak co, dobrý?"
"Jo, v pohodě. Na Vydře touhle dobou to bývá horší."
To je toho, pomyslel jsem si. Vždyť ta voda musí být o dost teplejší, než vzduch!
Ale radši jsem do ní nevlezl :-)
