1. DEN (5)
(PONDĚLÍ 8. ledna 2018)
Žena s dětmi už na můj účet začíná vtipkovat. Že prý se spolu vsadí a budou soutěžit, kdo mě který den dostane. Upřímně řečeno, ani není potřeba se vsázet. Úplně stačí, když se všichni chovají přirozeně. No jako dneska. Stačila chvíle a náramek se zase stěhoval z ruky na ruku.
Ráno, před odjezdem do školy.
Naše prvňačka si venku našla kus ledu a blbla s ním před domem. Já jsem ji jen upozornil, že to není dobrý nápad, protože riskuje promočení bundy a rukavic. Věcně, žádné závadné pozadí to sdělení nemělo. Upozornil jsem ji na hrozící problém a nechal na ní, ať se rozhodne, jestli mě vyslyší, nebo ne.
Její bratr gymnazista ji ale začal školit....
Slyšiny
Plním svoji výzvu pátý den a začínám mít "slyšiny". Děje se mi
přesně to, o čem píše Will Bowen ve své knize. Začínám být mnohem
citlivější na rozeznávání stížností u druhých lidí. A mám zatraceně co
dělat, abych si nehrál na stěžovací hlídku. Abych neupozorňoval na
jejich chyby. Jde přece v první řadě o mně.
Je to, jako kdybyste přidali hlasitost,
píše Will Bowen, a přesně tak to cítím.
Nejvíc příležitostí k testování mi pochopitelně nabízí žena a děti. A zejména u Jany jsem zatím často na pochybách, jestli její komentování skutečnosti, ke které má výhrady, je jen konstatováním faktu, nebo stížností. O tom ostatně rozhodujeme každý sám svým pocitem, který je s konkrétním vyjádřením spojený. Osobně mám za to, že aniž si to uvědomuje, stěžuje si žena častěji, než tuší. Jako ostatně většina z nás.
Přemýšlím o tom, jak moc je to, že si svůj PRVNÍ DEN musím iks-krát zopakovat, pro celkový výsledek přínosné. Na těch prvních pokusech o překonání prvního dne si totiž uvědomuju, jak moc jsem zranitelný.
Každou chvíli si vzpomenu na pasáž z Bowenovy knížky Svět bez stížností.
To je fakt. Ostatně vidíte to sami.
Co byly všechny moje stížnosti,
u kterých jsem se nachytal? Vlastně samé prkotiny. Jen mi vždycky někdo
šlápnul na kuří oko. A já jsem hned ublíženě vyletěl jak papírový
čertík z krabičky.
Žijeme v době, kterou lze v celé historii lidstva označit za nejbezpečnější, nejzdravější a nejbohatší.
A co děláme? Stěžujeme si.
A co je zajímavé - zatím všechno to byly "domácí" důvody, nikdy pracovní.
Že bych se při práci víc ovládal, nebo choval jinak?
Dosud jsem si myslel, že ne...
S ženou jsme debatovali o tom, jestli si už nikdy nebudu smět postěžovat, až svoji výzvu splním.
Je to hezká modelová situace, když na
to pomyslím.
Bowen
to popisuje tak, že v životě každého člověka se vzácně vyskytují
situace, které nás nutí vyjádřit navenek svoji bolest, zármutek, nebo
nespokojenost.
Jen velmi málo našich stížností, pokud vůbec nějaké, má za cíl zlepšit naši situaci. Je to jen takové ´sluchové znečištění, které škodí našemu zdraví a duševní pohodě.
"Jen
aby se z tebe nestal netečný cynik, kterého se nic nedotkne. Který se
bude vznášet na svém obláčku a s úsměvem shlížet na všechno kolem s
dokonalou láskou, bez jediného násznaku nespokojenosti," dloubla si do
mě Jana.
Docela mě ta představa rozesmála. V duchu jsem se uviděl bosý, s vyholenou hlavou, zahalený do světle oranžového prostěradla, jak moudře poletuju nad světem.
Ne, tohle mi fakt nehrozí :)
Ostatně - zatím jsem se nepřehoupnul ani přes svůj PRVNÍ DEN.