1. DEN (6)
(ÚTERÝ 9. ledna 2018)
Mám před sebou první den pošesté. Na jedné straně mě to štve, na druhé povzbuzuje. Z doby, kdy jsem hodně podléhal vlivu světa MLM, si pamatuju jednu (PRO CELÝ ŽIVOT) extrémně užitečnou poučku: Každé "ne", které uslyšíš, tě přibližuje k potřebnému "ano". Takže den, kdy projdu bez stížnosti do druhého, se blíží, jupííí :-)
A to i přesto, že zdaleka ne všichni kolem mně věří, že tu výzvu splním a že to celé má smysl.
Třeba Michal, přítel na Facebooku, mi napsal, že tím svým nestěžováním stejně nic zásadního nezměním. Že to vydržím den, dva, možná týden, že snad možná nakonec přece jen zvládnu těch 21 dnů bez stížností. Ale že všechno zůstane při starém.
Náš život řídí návyky. A já chci jeden z nich otestovat a případně změnit.
Spoustu věcí děláme jen proto, že jsme zvyklí je dělat pořád dokola. Začíná to jako náhodná, jednorázová událost. Ale každým zopakováním se víc a víc fixuje.
Podobně jako se s každým překulením víc a víc nabaluje sněhová koule. Malá kulička, která se vám vejde do dlaně, se tak může proměnit v kouli větší než vy, vážící klidně i několik tun.
Což mi připomíná, že i ty největší události ve světě začínaly u jednotlivců a malých hloučků. Jsem možná fantasta, ale já tomu věřím (Michale).
Dobré je, že to funguje jak u špatných návyků, tak u těch dobrých!
Začíná
to nestěžováním jeden den. Dalším převalením koule se nabalí nová
vrstva, druhý den, pak třetí... A když si vydržíme nestěžovat dostatečně
dlouhou dobu, nový návyk úplně přemaže ten starý, negativistický.
Říkají to i uznávaní psychologové a sociologové, tak jim budu věřit.
A proto si to v praxi radostně zopakuju.
Vstupenku do dalšího prvního dne mi tentokrát dala prostřední dcera Tereza.
Její velkou zálibou (zdá se) je naprostá ignorance veškerých pokynů směřujících k tomu, aby si v pokoji uklidila. Bojujeme s tím přes tři roky s nevalným výsledkem. No občas to, stejně jako dneska, nevydržím a začnu kázat. Zbytečně, vlastně už ani sám moc nevěřím, že tím něčeho dosáhneme.
Stojí, děsně otráveně kouká střídavě do země a někam skrz mě a .... neví.
Zato já vím okamžitě. Náramek šup na levou a zítra znovu od nuly.
Stížnosti kolem nás
Abych se uklidnil a načerpal inspiraci, beru si na pomoc Willa Bowena.
Zdá se, že se stěžování je něco jako páchnoucí dech. Všimneme si, když je cítit z úst někomu druhému, ale svůj vlastní dech necítíme.
(citace z knihy Svět bez stížností)
Kartáčky
Svěřím se vám s jednou trochu osobnější věcí. Na
stará kolena se učím používat mezizubní kartáčky. Doteď jsem to nikdy
nedělal. Nedávno jsem si ale nechal po delší době zuby zkontrolovat a
.... Spousta mezizubního kamene, tři skryté kazy a bla bla bla.
Prostě - kámen jsem si nechal vybrousit a nasadil kartáčky.
Uvědomuju si čím dál víc, jak je někdy těžké obejít se v běžných situacích bez postěžování. Jak často kromě věcné výtky dávám taky najevo svoji osobní nespokojenost.
Jako třeba, když se kluci výborně baví tím, že ryjou do Terezy. Vím, ona jim taky dost často leze krkem, ale připadá mi to od nich zbytečné. Jsou o dost starší, kluci a jsou dva.
Je to vážně těžší, než jsem si představoval. Teda za předpokladu, že chci být sám k sobě i ostatním poctivý.
Částečně mě utěšuje, že těch stížností odhaluju každý den o dost míň, než je podle Willa Bowena průměr (15 až 30 stížností za den). Spokojený ale nejsem s tím, že se nechávám unést pocity víc, než jsem si myslel.
Řiď se pravidlem, že i když tě někdy přemůžou chmury nebo malomyslnost, nebudeš to dávat najevo tím, že si začneš stěžovat.
Samuel Johnson (citace z knihy Svět bez stížností)
Čeká mě na sobě ještě hodně práce.