1. DEN (8)
(ČTVRTEK 11. LEDNA 2018)
Nějak mi to pořád nejde. Kdybych každý den nasekal deset dvacet stížností, beru to tak, že jsem prostě obyčejný negouš. Ale obvykle mi to uteče dvakrát, třikrát a to mě mrzí. Říkám si, jestli chyba není v tom, že na tu svoji výzvu často během dne myslím a snažím se podle ní korigovat svoje chování.
Snažím se tak vlastně do svého "systému" začlenit něco jako bezpečnostní systém ASR v autech. Spousty čidel sledují moje chování, moje pocity, náladu, kondici, zdravotní stav a tak dál a vyhodnocují rizikové reakce. A když by hrozil "smyk", nebo "prokluzování kol", tak počítač v hlavě zasáhne a někde ubere, nebo přidá. Ve výsledku pak místo postěžování si mávnu rukou a řeknu si (v duchu): "Proč bych se rozčiloval!"
Moji běsi
Častěji než dřív si během plnění výzvy 21 dnů bez stížností vzpomínám na to, jak jsem kdysi krotil svoje běsy.
Podědil jsem prudší povahu a i během dětství jsem si jako vzor chování v problémových situacích ukládal určitou formu agrese. Křik, nadávku, s něčím, nebo do něčeho praštit... Cvokaři by asi řekli, že přetlak musí ven a že je potřeba nahromaděnou zlobu ze sebe dostat. Ale nesmí se to přehánět.
Já jsem si to všechno zmutoval tak, že když se mi něco nepovedlo, bouchnul jsem třeba pěstí do stolu, nebo do zdi. Jako bych se fyzicky trestal. Nejhorší to bylo zhruba kolem dvacátého, jednadvacátého roku. Přitom jsem byl paradoxně v pohodě. Šťastně zamilovaný, dělal jsem práci, která mě naplňovala. I peníze byly na tu dobu solidní.
Vyvrcholilo to, když jsem
jednou v předsíni zatloukal skobičku, abych pověsil nějaký obraz.
Jak to tak občas ve starých barácích bývá, skobička vypadla a s ní se ze zdi vyloupl asi čtvrtmetrový kus omítky a betonu. Díra jako kráva. No a mě to tak vytočilo, že jsem vzteky vší silou praštil čelem do dveří od kuchyně. Probral jsem se asi za dvě hodiny a ... šel se léčit. Obrazně řečeno.
Našel jsem si na doporučení přátel psycholožku a s její pomocí jsem pak v průběhu dalších asi čtyř let dostával ty svoje běsy pod kontrolu.
S odstupem více než dvaceti let snad můžu říct, že terapie byla úspěšná.
Předchozí roky jsem se často zabýval řešením krizových situací klientů, jejich krizovou komunikací, pomáhal klientům zvládnout nejrůznější problémy v jejich osobním i pracovním životě. S nadhledem, v klidu, bez zbytečného střečkování. Až jsem tím občas některým lezl na nervy :-)
V
posledních dnech si ale uvědomuju, že jsou situace, které zvládám hůř. Měl jsem s nimi obtíže i v těch minulých letech, jen jsem si to neuvědomoval.
Mají jeden
společný základ - nesnáším, KDYŽ ZE MĚ NĚKDO DĚLÁ BLBCE!
Různé podrazy, kudly v zádech, intrikování s cílem ublížit mně, nebo mým blízkým. To je moje slabé místo, na kterém musím zapracovat.
Nikdy
jsem o tom takhle nepřemýšlel. Došlo mi to až teď, když se veřejně, společně s
vámi, snažím zachytit, co se mi honí hlavou.
Hm.... Asi vedlejší produkt mé
výzvy :-)
Will Bowen varuje hlavně před tím, že přidruženým efektem v
pokročilejší fázi výzvy může být příliv nebývalého pocitu životního štěstí.
Něco takového zatím nevnímám, ale třeba to taky přijde. Přece jen - jsem teprve na začátku.
Odpoledne jsme šli s částí dětí splnit předvánoční slib nejstarší dceři.
Byli jsme na časné večeři na running sushi. Dvakrát, třikrát za rok si
tuhle kratochvíli dopřejeme a mě vždycky napadá to samé.
Japonskou jídelní kulturu a tradice mám spojené s klidem a vyrovnaností. S jakýmsi vnitřním klidem. Jak tady ale kolem jezdí ty misky se sushi, sashimi a kdo ví, čím ještě, vytváří to takový zvláštní neklid a tlak. Všímám si toho i u ostatních. Přijdou a většinou se jako o závod pustí do jídla. Loví jedno za druhým, často před sebou hromadí několik misek se svojí oblíbenou porcí a obvykle jsou tak za deset patnáct minut přežraní k prasknutí. Což mi nějak neladí jak s tím Japonskem, tak s principem "sněz kolik můžeš" za jedny peníze.
Znáte to taky? Nebo to tak připadá jen mně?
Napište mi k tomu dole pár řádek na Facebook.
