1. DEN (9)

13.01.2018

(PÁTEK 12. LEDNA 2018)

Konečně! Na devátý pokus jsem se přehoupl přes první den plnění výzvy 21 dnů bez stížností. Přestože je to v porovnání s tokem světových událostí naprostá banalita, má to pro mé velkou cenu. Zvlášť když si uvědomím, jak málo dneska scházelo k tomu, abych opět vyhořel.

Dopoledne jsem vyřídil pár telefonátů. Potom dvě zakázky, konzultace s klienty po telefonu. A pak spousta restů, zařizování kolem domácnosti.

V elektru jsem se byl vyptat na síření wifi signálu ve vícepodlažním domku. Máme s tím pořád potíže a jsou chvíle, kdy se to úplně zblázní a nepřipojíme se nikde. Tak jsem si dal za úkol, že to dám během ledna do pořádku.

Pak hobby market, musím ženě opravit (nebo vyrobit nový) stojan na boty. S ohledem na svoji profesi jich má poněkud víc a běžný botník na to nestačí.

No a pak na poštu, nakoupit a domů.

Po obědě jsem pracoval na dalších zakázkách. Upravoval jsem PR texty, editoroval časopis a psal svůj blog. Když v tom mě z práce vytrhnul telefon. Volá Jana.

"Můžeš dojet do školy pro Kubu? Bolí ho prý noha a nemůže pořadně chodit."

"Samozřejmě, už frčím!"

Balím notebook, rychle sklízím podklady, které by malá Eliška mohla nenávratně zlikvidovat a sedám do auta.

Cítím se trochu rozmrzele, protože jsem měl rozplánovanou práci ještě tak na dvě tři hodiny. Ale co se dá dělat. Děti mají přednost.

Zaparkoval jsem přímo před školou a zvoním na jejich klub, aby mi někdo otevřel dveře. Namísto toho se ale pootevře okno a z něj se několikrát, s odstupem vždycky asi 20 vteřin, ozvalo:

"Kdóóóó jééééééé?!"

a hrozně pobavený smích. A dveře od školy zůstávaly zavřené.

"Pitomci!" ulevil jsem si. Ale - pozor - !bez osobního zaujetí!

Fak mi to bylo v tu chvíli jedno. Místo toho jsem zazvonil přímo na kancelář školy a "bzzzz", dveře byly otevřené.

Nohu měl Kuba lehce oteklou a při doteku na jednou, dvou místech ucukával a sykal bolestí. Jinak to prý nebolelo. Už jsem ale takovéhle úrazy párkrát zažil, takže bylo jasné. Jedeme na rentgen. Kubu jsem naložil na záda jako čert Káču, sešli jsme k autu a vyrazili na nejbližší polikliniku.

Byl to risk. Pátek, chvíli před druhou.... Ale poliklinika byla blíž.

Předtucha se vyplnila. Když jsme vylezli na ortopedii, bylo tam zhasnuto a zavřeno. Jen Dáma s kbelíkem řádila na chodbě.

"Tady už ňigdo neny. Skúste o pátro niš," poradila nám.

Tak jsme slezli o patro níž, kde je gynekologie a usoudili, že tady nám nepomůžou. Stále s Kubou na zádech jsem tedy vyrazil zpátky k autu a pak do nemocnice na Bulovce.

Pochroumaná noha = ambulance ortopedie. Aspoň tak jsem to viděl já. Když jsem se svým živým nákladem vylezl do patra, dozvěděli jsme se, že tam ale berou jen dospělé. Že dětské je tááááámhle dole pod silnicí, pavilon 5.

Tak jsme zase jako dvě pohádkové postavy vycupitali z budovy, sešli z kopečka k dětské ambulanci a čekali.

Dál už to proběhlo celkem normálně.

"Co se mu stalo? Hm, hm hm. Tady to vyplňte. Běžte o patro níž na rentgen a pak přijďte zpátky."

Takže jsme zase ťapali dolů a nahoru, prst je naštípnutý a Kuba dostal na měsíc sádru.

Autem jsem si na pokyn sestry nacouval až ke dveřím, ale moc blízko k trávníku, takž když jsem vystoupil, vězen jsem pět centimetrů v bahně. Už už jsem se nadechoval pro nějakou trefnou kletbu, když jsem si uvědomil, že by to znamenalo konec dnešních nadějí. Na poslední chvíli jsem to tedy spoklnul, jen jsem si zhluboka vydechl a šel pro maroda.


Omlouvám se za ty banality všedního dne, ale pro mě to byl PRVNÍ PRVNÍ DEN, který jsem přežil bez stížností!!!

Ahoj zítra u prvního DRUHÉHO DNE :-)