3. DEN (4)
(PÁTEK 23. ÚNORA 2018)
Ticho léčí! Slyšeli jste to někdy?
Kdo dokáže vydržet delší dobu v tichosti, je obvykle srovnaný sám se sebou. A naopak. Kdo mele páté přes deváté a pusu nezavře od rána do večera, obvykle má sám se sebou nějaký problém. Proto nechce zůstat potichu.
Život bez stížností
on-line deník z plnění výzvy 21 dnů bez stížností
Než promluvíš, zvaž,
jestli tvá řeč bude lepší, nežli ticho.
(Swami Kripalvanandji, citace z knihy Svět bez stížností)
Ve výzvě 21 dnů bez stížností se tím dostávám k dalšímu zajímavému tématu.
Ticho a mlčení
Obojí je typické pro lidi, kteří si ve své výzvě už uvědomují, co říkají. Jsou ve své řeči opatrní a náramek přendávají jen výjimečně. To je fáze vědomé schopnosti.
Jsem v ní už taky, nebo ne?
Řekl bych, že si své stížnosti uvědomuju. Spoustu jich stíhám zastavit těsně před vyslovením. I počtem stížností za den bych řekl, že už vím a konám. Ale pak si zase uvědomím ten zmatek z minulého týdne... A nevím.
"Ve fázi vědomé schopnosti se vyplácí se zhluboka nadechnout pokaždé, než začnete mluvit," píše Will Bowen v knize Svět bez stížností.
"Stěžování je zlozvyk a hluboký nádech vám dopřeje čas, abyste si mohli lépe rozvážit, co chcete říct.
Ticho vám dává možnost zamyslet se nad svými slovy a pečlivě je volit, mluvit o tom, do čeho chcete vkládat svoji tvůrčí energii, a nezneužívat mluvení jen k tomu, abyste vyventilovali napětí a chrlili ze sebe dlouhé seznamy stížností."
Usmívej se, dýchej a kráčej pomalu.
(Thich Nhat Hanh, citace z knihy Svět bez stížností)
Takže až se dostanu mezi lidi, kteří si budou stěžovat, a já budu mít chuť se k nim přidat, budu zhluboka dýchat. Když mě něco, nebo někdo naštve a já si budu chtít vylít na někom zlost, budu dýchat. Dýchat a mlčet.
Tak kdyby se to týkalo někoho z vás a já ve vaší přítomnosti přestal mluvit a začal funět, tak budete vědět, o co jde :-)
Je to konečně lepší, zůstat zticha, než promluvit a v jednadvacetidenní výzvě spadnout zase na začátek, na první den.
Buďte jako první u toho
Přihlaste se k odběru mého on-line deníku. Každý den vám e-mailem pošlu odkaz na nový článek dřív než ostatním.
Líné ráno
Dneska jsme byli ráno nějak leniví. Na snídani jsme přišli jako jedni z posledních. A i po snídani jsme se ještě na pokoji povalovali déle, než obvykle. Na svahu jsme tak byli až někdy po půl jedenácté.
Stejně jako včera a ve středu jsem já šel s Eliškou do školičky a Jana s dětmi lyžovat.
Dceruška mi dneska udělala radost, když několikrát spadla a vesele se tomu smála. Žádný stres, žádný pláč, nebo vztekání. Nic takového. Kopec jsme sjeli pětkrát a dali si pauzu.
Už jsme se chystali pokračovat, když přijela Jana, že je čas přesunout se na oběd. Dneska nás totiž hostí majitel našeho hotelu v domečku přímo na sjezdovce (vysoko nad námi). Musíme tedy lanovkou až úplně na vrchol a pak sjet asi do poloviny kopce.
Beru tedy Elišku do náruče a nejdřív hodně opatrně, potom už odvážněji s ní sjíždím červenou k chatě. Ona se celou cestu usmívá a častuje mě výroky, jako: "Tatínku, no ták!" když zatočím a předem jí to neřeknu, nebo "Tatínku, opaTně!" když dostaneme na ledové plotně smyk, nebo když traverzem sjíždíme dvě skoro černé pasáže.
Ale hlavně výská: "Lyžujůůů! Eiška tatínkem. Lyžuje. Bavííí!"
Nespadli jsme, užili si to a já nabral fyzičku jako blázen. Protože Liška s oblečením a botama váží takových patnáct kilo, které jsem si vždycky posadil na jednu ruku a druhou nás vyvažoval.
A bez stížnosti!! :-)