4. DEN (1)

21.01.2018

(SOBOTA 20. LEDNA 2018)

Navzdory tomu, že je sobota, vstáváme brzo. Je to trochu výjimečný den. Prostřední dcerka má dopoledne taneční soutěž, první v životě. Tancovat začala před půl rokem, tak jsme všichni zvědaví.

A kromě toho - pro mě je to první pokus o čtvrtý den bez stížností v řadě. Protože ten třetí včera jsem zvládnul!

Soutěž se koná v tělocvičně základky v Modřanech. Na první pohled si neumím představit, kam se nacpou rodiče všech soutěžících dětí. 

Od začatku jsme poněkud tápali v programu. Ale zdálo se, že organizátoři v tom mají jasno, tak jsme to moc neřešili. Naše kategorie šla jako první, holčiny si odtančily povinné tanečky a dozvěděly se, že všechny postupují. Pak bylo další kolo, ze kterého šlo do finále osm nejlepších.

Ve finále už vyhlašovali jen první tři místa, na kterých se Terka neumístila. Objektivně spravedlivě. Konkurence evidentně tancovala delší dobu a byla nadanější. Došlo i na pár slz, slečně se nechtělo ani na závěrečné společné focení. Ale nakonec to vzala statečně.

Tady se můžete podívat, jak taková akce vypadá. Já to zažil poprvé :-)


Je zajímavé, co se mnou ta výzva 21 dnů bez stížností dělá. V poslední dnech mi připadá, jako bych se na svět díval néjak víc z nadhledu. Jako bych s daleko větším odstupem reagoval na různé problematické situace.

Několikrát denně se přistihuju, jak na poslední chvíli, vprostřed věty, koriguju to, co říkám, aby z toho nakonec vyšlo jen holé konstatování a ne stížnost, ke které jsem měl blízko. Až mi to připadá legrační.

Je taková jakoby píáristická hra se slovy. A připomnělo mi to vtipnou historku.

Pracoval jsem tehdy na zakázce pro karlovarskou společnost Moser. Blížilo se jim výročí založení firmy a oni chtěli medializovat práci svého HR útvaru a ukázat, co dělají pro zaměstnance. Mluvili jsme s HR ředitelkou o různých konceptech.

"Výborně, to půjde," navrhl jsem jí. "Co kdybychom to opřeli o tradici sklářství tady v regionu a že je to profese, která se v rodinách u vás ve fabrice dědí z generace na generaci?"

"Toby bylo hezké, ale my tady takové rodiny máme už asi jen dvě," odpověděla paní ředitelka.

A já, mozek zmasakrovaný dlouholetou praxí PR manažera, naprosto bez váhání vystřelil:

"Výborně. Tak to otočíme. Přestože už se tyhle profese netěší tak velké oblibě, vy tady pořád jestě máte dvě rodiny, ve kterých je to mnohagenerační tradice...."

Okamžitě jsem si uvědomil, že pro člověka nepostiženého profesionálním pozitivismem to musí vypadat dost šíleně. Ale pro mě to bylo normální. Platili mi za to, abych dokázal vykouzlit z prdu kuličku.

A teď tady provozuju podobnou slovní ekvilibristiku, jako tenkrát :-)

Nevím, co se to se mnou děje. Problémových situací zažívám, řekl bych, stejně, jako jindy. Ale přistupuju k nim jinak. Opravdu to zatím neumím lépe popsat. Jako bych si je prostě nepouštěl k tělu natolik, aby mě mohly dohnat k nějaké stěžovací reakci. Je to ohromné zajímavé. A pořád mám takový ten pocit napětí ve spáncích.

Dneska mě napadlo, že je to podobné, jako když spustíte záložní server. Hučí a hučí a vy téměř hmatatelně cítíte, jak maká. Tak něco takového se mi děje v hlavě. Jaky by mi tam rejdilo hejno pidimužíků s luxem a vymetali moje negativní myšlenky. A protože to berou opravdu důsledně, chvíli jim to trvá a dělají u toho rámus :-)


Mimochodem, když už jsem si v duchu blahopřál k úspěšně zvládnutému dnu bez stížností, začalo noční martyrium.

Spát jsem se chystal kolem jedenácté. Někdy v tu dobu za mnou do koupelny přišla Tereza. A začala vyprávět, jak se budí, "protože se jí vždycky u mamky chce čůrat". A že nemůže usnout a že teda co má dělat.

Myslel jsem si, že tohle už máme za sebou. Dusilá nás tím kdysi asi tři čtvrtě roku. Ale poslední rok a půl, možná dva roky už byl klid.

Poradil jsem jí, ať si klidně lehne, zavrtá hlavu do plyšáka a myslí na něco hezkého. Že spánek přijde.

Odešla a za dvacet minut byla zpátky. Totéž. Jen ještě začala brečet a že prý se v pokoji (spí se svým starším bráchou) bojí. Tak jsem jí zase chvíli uklidňoval, bavili jsme se o tom, jak to řeší, když je u mámy (prý někdy jde k ní do postele a někdy neví) a ona odešla.

A zhruba za půl hodiny mě vzbudil šramot na chodbě, pak zvuk splachování na záchodě a cvaknutí kliky u dveři.

Celé se to opakovalo ještě třikrát, dvakrát jsem jí šel uložit do postele, podruhé jsem tam s ní vydržel asi 45 minut, než usnula. Odešel jsem z pokoje, zavřel, dveře slabě vrzly, a než jsem udělal tři kroky ke schodišti do ložnice, stála ve dveřích. Že prý je celou dobu vzhůru a že nemůže spát a tak dál.

"Terko, spala jsi jako medvěd, když jsem teď od tebe odešel. Vzbudilo tě to vrznutí dveří. Tak se vrať do postele, zavři oči a spi dál, ano?"

Kupodivu bez řečí zacouvala, zavřela dveře a do rána jsem o ní už nevěděl.

Do postele jsem si pak lehal ve tři čtvrtě na tři ráno. Musím říct, že to byla na závěr i úvod dne velká zkouška trpělivosti.