4. DEN (4)

25.02.2018

(SOBOTA 24. ÚNORA 2018)

Jsou věci mezi nebem a zemí. Včera jsem psal o tom, jak se mám při odvykání stížností chovat v krizových situacích. Že mám zhluboka dýchat a mlčet. A neuběhlo ani 24 hodin a dostal jsem hned dvakrát příležitost ukázat, jak na tom jsem. 

Život bez stížností

on-line deník z plnění výzvy 21 dnů bez stížností

Poslední lyžovačka letos

Dneska máme na programu poslední lyžování a odpoledne zámek Castel Thun. Po snídani jsme se převlékli, Eliška vyzkoušela ségřiny pantofle, a vyrazili k lanovce. Nedošlo nám ale, že je sobota, takže do hor najely stovky Italů. Krátce po půl desáté tak bylo parkoviště beznadějně přeplněné. 

Zkusili jsme dojet k lanovce v sousedním městě na druhé straně hory. Ale tam to bylo úplně stejné.

Normálně by mě to asi dost rozhodilo. Těšil jsem se na lyžování a místo toho tady kroužíme jak pitomci a škemráme o místo k zaparkování.

Přinejmenším bych pronesl něco jadrného ve smyslu:

"I kakraholte, ti zlotřilí italští čerchmanti, kdepak my si zalyžujeme, když jsme se tolik těšili?"

Tentokrát ale ne.

Buďte jako první u toho

Přihlaste se k odběru mého on-line deníku. Každý den vám e-mailem pošlu odkaz na nový článek dřív než ostatním.

Vzpomněl jsem si na to babiččino "Když tě nenapadá nic hezkého, raději mlč." Kousal jsem se do rtu, ale vydržel. Namísto stížností na osud jsme s Janou operativně změnili plán.

"Tak co kdybychom teď jeli na ten zámek a lyžovat půjdeme potom? Zvládnete jít na zámek v lyžovacím?"

Všichni kývli, jen Natálka namítla, že ve snowboardových botách na zámku ještě nebyla.

"Všechno je jednou poprvé," usmál jsem se a oblečení jako totální exoti jsme vyrazili na zámek.

Omlouvám se, ale já hrozně rád fotím průhledy odněkud někam... :-)


Na zámku Castel Thun je unikátní, že leží uprostřed obrovské horské jabloňové plantáže. Kam se podíváte, všude nekonečné řady jabloní.

Když to všechno kvete, nebo během sklizně to musí být úžasný pohled! :-)

Velká zkouška nestěžování

Ta větší zkouška mě ale teprve čekala.

Ze zámku jsme zamířili rovnou na sjezdovku. Nasedli jsme s Janou a Eliškou na lanovku a zhruba po 50 metrech jízdy, jak jsem tak rovnal Eliščin posez, jsem jí nějak neopatrně zatlačil na nohu. Vázání se opřelo o sedačku, vypnula se jí pata a frrrrrr...., lyže se poroučela do hloubky pod námi.

Podotýkám, že těch padesát metrů jízdy bylo téměř přímo vzhůru strmým svahem.

Celou cestu lanovkou jsme Elišku ujišťovali, že táta se pro lyži vrátí. Že ji zachrání. Ostatně nic jiného nepřipadalo v úvahu. Hrozně si ty lyže oblíbila. Takže nahoře jsem se vydal okamžitě dolů. 

Lyži jsem po dojezdu k nástupním turniketům nikde neviděl. 

S chlapíkem, co tam hlídal, jsem se dohodl, že opatrně polezu tím srázem. Lyže mohla zapadnout do sněhu, nemusí být vidět. A tak jsem nejdřív prohledal prostor přímo u nástupu. Nic.

Pak jsem začal stoupat průsekem v lese přímo pod jedoucími sedačkami. Špičkami lyžáků jsem se zasekával do sněhu a ledu, rukama se snažil přidržovat čehokoli, co bylo poblíž. Přelézal jsem plůtky na zadržování sněhu, ocelová lanka bránící v podobných výletech, do jakého jsem se pustil já, prodíral se křovím. Lyže pořád nikde.  

Svah byl ještě prudší, než na začátku. Pod lyžařskou bundou jsem se potil jak v létě na pláži. Každý krok mi teď trval pět, deset vteřin. A s každým krokem jsem funěl víc a víc. Pak jsem nějak špatně zasekl špičku, rukama jsem zrovna nic pevného nenahmatal, a ššššššš..... sklouzl jsem asi o pět metrů dolů, kde mě zachytil malý smrček. 

Ideální příležitost pro nějakou tu nadávku, nebo stížnost, jako "To se může stát jen mně." Já nic. 

Před očima jsem měl jen Elišku, jak se rozzáří, až jí tu lyži (věřil jsem, že ji najdu) přinesu zpátky. 

Začal jsem znovu šplhat nahoru a pořád se rozhlížel kolem sebe. Pak jsem hodně vpravo uviděl cosi, co vypadalo jako špička vázání. Přelezl jsem napříč celým svahem a ... vyhrabal ztracenou dětskou hůlku. Sláva, tak aspoň se budu mít o co opírat :-) 

Už jsem byl skoro nahoře, kde se ten sráz zlomí a dál stoupá mírnějším tempem, když jsem ztracenou lyži uviděl (křížek). Byla o hodně dál, než jsem si myslel. Ležela kousek od sloupu lanovky, napůl pod hustým křovím.  


Vyškrábal jsem se tedy těch zbývajících několik metrů, vzal lyži, opíral se o hůlku a traverzoval pryč ze svahu do lesa. Teprve tam jsem se na chvíli zastavil a asi pět minut jsem se vydýchával. 

Měl jsem úžasný pocit radosti a uvolnění. Lyži jsem našel a ještě jsem to martýrium zvládl bez jediného postěžování. Vlastně jsem si celou dobu v duchu opakoval: 

"Je správné, co se stalo. Určitě to má nějaký důvod. A něco mi to přinese." 

Když jsem už dýchal celkem klidně, zvedl jsem se, nahlas řekl: 

"Tak, úkol splněn, jde se nahoru!" 

A vydal jsem se dolů. Ke svým lyžím a na lanovku :-)

Závěrečný večer

Zítra ráno vyrážíme zpátky. Po večeři jsem proto naložil všechno, co už nebudeme potřebovat, do auta, abychom toho ráno měli co nejmíň. 

Takže symbolický přípitek Natálčiným nejnovějším obrázkem...

... a utahaní jako koťata jsme šli už v devět spát.