Cizinci jsou u nás, hurá do světa!
Procházel jsem nedávno centrem Prahy od náměstí Republiky na Staroměstské náměstí. Volnou chůzí Celetnou ulicí je to cesta tak na pět, deset minut maximálně. Bylo krátce před polednem, polojasno, všude spousta lidí.
A to mě zaujalo.
Naprostá většina z nich byli cizinci. Rusové, Němci, Francouzi, Poláci, Portugalci, Afričané, Jihoameričané, Asiati. Neuvěřitelná směsice národností, jazyků a samozřejmě jejich kultury. Tu každý, stejně jako ti cizinci v našem hlavním městě, projevujeme svým chováním a komunikací.
K tomu jsem cesto potkal před cukrárnou jeden obrovský koblížek, na náměstí dvounohého žraloka a před upoutávkou na thajské masáže chlapíka s gejšou na zádech.
Do toho stánky a prodejny s belgickou čokoládou, slovenskými haluškami, staročeským trdelníkem, bavorskou bílou klobásou, vedle čínské bistro, italská pizzerie...
Úžasný mix chutí a vůní celého světa na nějakých pěti, osmi stech metrech.
Tak nějak se mi zastesklo. Vzpomněl jsem si na úžasný mnohonárodnostní koktejl v Paříži, Hamburku, Drážďanech, na letišti v Istanbulu, v Dubaji, na řeckém ostrově Santorini, na jihu Indie, v Peru... Na skvělé a zajímavé lidi, s nimiž jsme se tam seznámili. Probleskly mi hlavou desítky a desítky setkání s úžasnými lidmi v různých koutech Čech a Moravy.
Uvědomil jsem si, jak je každá cesta mimo běžné hranice našeho života inspirativní a užitečná. A je jedno, jestli cestujete do zahraničí, nebo jen třeba do vedlejšího okresu, nebo kraje. Je zajímavé sledovat, jak se žije jinde, jak ti lidé spolu komunikují, jak přemýšlí, jaké mají zvyky, jaký je běžný rytmus jejich života.
Nezřídka jsem si u toho uvědomil, jak malichernými problémy si někdy my Středoevropané, my Češi, komplikujeme život. Všímám si také, jak často nám chybí tolerance a nadhled. Jak (ne)umíme přijímat jinakost - jiné zvyklosti, kulturu, způsob výchovy, stravovací a hygienická pravidla, náboženské odlišnosti...
Vím, že ne každého z vás to baví a zajímá. Je naprosto přirozené, že máte mnozí raději klid, kolem sebe lidi, které znáte, a že všechno cizí, nové a neznámé přijímáte opatrně a s nechutí.
Já to beru jako jedinečnou příležitost otevřít oči. Podívat se za okraj krabice, ve které žijeme. Přivonět si ke koláčům, pečeným jinde, a vyzkoušet si botky někoho jiného, obrazně řečeno.
Tak jsem si řekl, že když je tolik cizinců u nás, musí být v cizině volno :) Že je tedy nejvyšší čas někam vyrazit a poznat zase něco nového. A že se o to s vámi zase podělím.
Už od pondělí proto čekejte dvakrát týdně můj videoblog z Madagaskaru.