Jen taková hesla?
Byli jsme nedávno na návštěvě u kamaráda Lukáše a na zdi jsem tam narazil na zajímavou dekoraci. Jakousi koláž z motivačních hesel. Nejdřív jsem jen fascinovaně zíral, jak hezky si to vymysleli a jak to graficky ztvártnili. Později, když jsem zjistil, že se to dá koupit, jsem víc začal přemýšlet o obsahu.
Jednoznačně jsou to motivační hesla. Jsou umístěná uprostřed bytu v místě, kde kolem nich každý projde desetkrát, dvacetkrát
denně. Nenápadně, potichoučku se všem vrývaji do podvědomí. Je to trochu
maniupulace, pravda. Ale řekl bych, že užitečná.
Podíval jsem se na ta hesla i očima kouče a konzultanta, kterému "rukama" prošly stovky životních osudů a příběhů klientů.
MY JSME RODINA.
Mezi řádky čtu "jsme tým". Nikdo z rodiny není důležitější, než ostatní. Všichni máme stejné postavení, stejná práva a povinnosti. Když někdo nemůže, počkáme na něj a pomůžeme mu. Kopeme za jeden mančaft a měřítkem úspěchu je úspěch celého týmu. Celé rodiny. Z mého pohledu jedno z nejdůležitějších hesel dnešní doby.
JSME ŠŤASTNÍ KAŽDÝ DEN.
Jsem Pražák a prakticky denně vídám všude kolem sebe lidi tvářící se otráveně, naštvaně, bez známky radosti. Chápu, každý máme nějaké starosti, tuhle nás bolí, tamhle píchá, ale že by až tak? Osobně beru každý den jako dar a příležitost něco se naučit. Něco získat a dát druhým. Dětem, ženě, přátelům, klientům....
MÁME SE RÁDI.
Máme se rádi, i když jsme na sebe zrovna teď příšerně naštvaní. Máme se rádi, i když jsme zrovna strašně unavení a nechceme s nikým mluvit a nikoho vidět. Máme se rádi, i když jsme si právě řekli něco ošklivého, protože víme, že to nebylo se zlým úmyslem, protože se máme rádi. Jsme tým a víme, že jsme tak silní, jako náš nejslabší člen. A i proto si navzájem pomáháme.
HODNĚ SE SPOLU NASMĚJEME.
I když ne každý den je posvícení, jak se říká, stojí za to připomínat si hlavně to hezké společné. A o to se opírat, když to zrovna trochu skřípe.
VŽDY SI ŘÍKÁME PRAVDU.
Hm. Těžký kalibr. Těžká disciplína. Jednak "pravda" je vždycky trochu subjektivní. A hlavně - ne vždycky chceme pravdu slyšet a znát. Ne vždycky máme dost odvahy být pravdiví. Jakmile si ale začneme spontánně lhát, jde rodina do háje. Takže za mě palec nahoru.
ŘÍKÁME PROSÍM A DĚKUJI.
Banální "kouzelná slovíčka". Překvapuje mě, jak často nepatří do slovní zásoby lidí, s nimiž se setkávám. Máme co napravovat.
NIKDY SE NEVZDÁVÁME.
Strašně se mi líbí to známé Zátopkovo: "Když máš pocit, že už nemůžeš, tak přidej!" Hlavně u dětí vídám hodně často apatii, zvláštní druh lenosti a nezájmu někam se posunout. Něco překonat. Vlastními silami něco vybojovat. A zdaleka nejde jen o ty děti.
DODRŽUJEME SVÉ SLIBY.
Další "banalita" se silou atomové pumy. Jasně, občas něco slibíme neuváženě, občas na nějaký slib zapomeneme. To k životu patří. Osobně cítím jako zásadní nebrat slib jako frázi a snadný únik z nepříjemných situací. Slib je závazek.
JSME PRAVDOMLUVNÍ, POZITIVNÍ, MILUJÍCÍ.
Říkáme si pravdu, snažíme se vidět na životě a druhých
hlavně to dobré, věříme si a dáváme si najevo, že se máme rádi a jsme
pro sebe navzájem důležití.
DODRŽUJEME PRAVIDLA BYTU.
Všichni dodržujeme společná pravidla. V bytě si pomáháme, staráme se o něj, všichni se staráme o to, aby se nám tu všem hezky žilo a bydlelo. Myslíme i na to, že to, co právě teď chceme dělat, může ostatním vadit.
RESPEKTUJEME SE.
Každý jsme originál. Máme různé potřeby, nálady, zájmy, kamarády, názory, chutě. Občas se nám něco nechce dělat, občas chceme něco jiného, než všichni ostatní. Ale my to bereme jako fakt, ne jako útok na sebe same. Máme se rádi a jsme tým.
ODPOUŠTÍME SI.
Každému z nás se občas něco nepovede. Jsme nešikovní,
plácneme nějakou hloupost, uděláme špatné rozhodnutí. Ujedou nám nervy.
Ale víme, že to neděláme úmyslně.
Nás je doma v plném počtu sedm (a čtyři kočky) a to je nějaká porce názorů, odlišností a potřeb. Ale za všech okolností jsme to pořád my - členové týmu. Stojíme za sebou a držíme spolu. Jsme rodina!
Snad to nepůsobí jako moralizování. Prostě jsem si jen tak písemně zapřemýšlel a podělil se o to s vámi. Ta témata mi připadají velmi aktuální a mám pocit, že na spoustu z nich v kvapu každodenních životů pozapomínáme.
Jak to chodí u vás?
Které z těch hesel vás nejvíc zaujalo?
V čem se cítíte silní, nebo naopak slabší?