Jsem jen manažer...

Zapadlý, polorozpadlý kostelík hluboko v Himalájích.

Mladík, který řídí jeho rekonstrukci a stavbu školy pro mladé mnichy, dělá i "průvodce" občasným návštěvníkům. Ze všech sil se snaží odpovídat na všetečné dotazy a když už je v koncích, použije kouzelně jednoduchou větu:

"I'm not teacher, I'm a manager!"

Usměje se lehce omluvně a je to vyřízené.

Vzpomněl jsem si na tuhle historku, když jsem mimoděk sledoval rozhovor prodavačky v obchodě s kuchyňskými potřebami se šťouravým zákazníkem. Vyptával se na kde co a dostával prodavačku víc a víc do kouta.

Bylo mi jí skoro líto, když se pak téměř v každé odpovědi za něco omlouvala. Že tohle nemají, že takovouhle funkci ten automatický hrnec nemá, nebo že v tak krátkém termínu tu objednávku vyřídit nestihnou.

Už jsem jen čekal, že se prodavačka omluví i za to, v jak nemožné firmě pracuje.

Naštěstí to toho týpka nejspíš přestalo bavit a odešel.

Proč se pořád omlouvat?

Dost často se v různých životních situacích omlouváme, aniž bychom museli. Bereme na sebe dobrovolně tíhu viny za něco, co jsme nezavinili, nebo co se dalo jen těžko předpokládat.

Považujeme to za projev slušnosti. Vychovali nás tak. Ve skutečnosti tak ale sami sebe dostáváme pod tlak!

Ano, "dobrý obchodník" má být připravený na každou otázku. Ale nejsme všichni obchodníci!

Je nesmírně užitečné a osvobozujíci, naučit se říkat například "já nevím". Podle situace třeba s dovětkem "Zjistím to!", "Dám Vám kontakt na člověka, který to ví!", nebo jako ten mladý mnich - "Jsem manažer, ne učitel!"

Upřímnost a otevřenost totiž v komunikaci dělá zázraky :)