Líbání na veřejnosti ano, či ne?
Každý má své téma. Každý člověk, každá skupina lidí, každý stát...
A
každé z těch témat je pro ty, kterých se týká, důležité. Možná
nejdůležitější ze všech. I když ostatním se může zdát naprosto
malicherné. Zbytečné.
A dávno překonané.
To tady v Indii mají jinou kauzu. Delikátní.
Je, nebo není přípustné, aby si milenci a partneři projevovali náklonnost na veřejnosti? Mohou se třeba na ulici obejmout a vodit za ruku? Mohou se líbat?
V minulosti byly podobné projevy lásky a blízkosti před očima jiných lidí v Indii tabu. Ale jak jde čas, některé tradice a některá náboženská dogmata zapadají prachem, mění se zvyklosti a životní styl nejen u nás a na západě, ale i v asijských zemích. Indii nevyjímaje. A tak se i moderněji uvažující Indky a Indové všech věkových skupin domáhají změny.
"Láska je důležitou součástí života, tak proč bychom se za polibek měli stydět?!" volají jedni. "Modernizace není westernizace," hájí tradicionalisté zvyklosti svých předků, "nechceme žádné obscénnosti na ulicích".
Ani v tomto případě se nehodlám stavět na tu či onu stranu. Vnímám to ale jako nádherný příklad jednoho z veledůležitých pravidel úspěšné komunikace a budování dobrých vztahů.
Každý má právo na svůj názor!
Skutečnost, že se názor druhého člověka liší od toho mého, neznamená, že je jeho názor špatný. Je jen jiný! On vidí situaci ze svého úhlu pohledu, já a další lidé zase ze svého. A všichni, každý z nás, máme pro ten svůj názor nepochybně pádné důvody.
Zastánci líbání na veřejnosti snášejí argumenty pro obhajobu svého postoje, jeho odpůrci brojí za odmítnutí takových společenských změn. Příznivci Miloše Zemana tleskají, jak to těm druhým ten Miloš zase nandal, jeho kritici kroutí hlavou a říkají si: "Kam jsme to dospěli, když už i děti ve škole si řikají, jakou nám zase prezident udělal ostudu?!"
Jistě. U nás v Evropě i v Indii a kdekoli jinde ve světě platí různá společenská, náboženská, diplomatická a jiná pravidla. Pomáhají dát naší společnosti řád. Vytyčují mantinely a ukazují, jak bychom se měli chovat, jakým směrem jít, co (ne)dělat. Dávají našemu životu pomyslnou jistotu čtyř pevných stěn.
Každá izolace, každé uzavření se do sebe, škodí.
Čas od času je proto užitečné i v tom nejbezpečnějším pokojíčku vyvětrat. Porovnat ho s jinými pokojíčky a zvážit, jestli náhodou nepotřebuje trochu oprášit a zmodernizovat. Nebo dokonce od základu zrekonstruovat.
Stejné je to s našimi komunikačními zvyklostmi.
Přestože si je pěstujeme celý život a denně je porovnáváme s druhými, dost možná je už roky zanedbáváme. To s čím jsme si vystačili před dvaceti lety už dnes nestačí. Kdo chce uspět, musí být v komunikaci s druhými pohotovější, kreativnější, rychlejší, někdy důraznější, tolerantnější.
Asi by bylo zajímavé sledovat tuhle celospolečenskou diskusi o líbání v Indii zblízka delší dobu. Na to bohužel nemám čas. Na první pohled se mi líbí, že i když slova občas hřmí jako dělostřelecké salvy, výměna názorů probíhá bez klacků v ruce.
Přeji Indům na obou stranách, aby to tak vydrželo, a aby našli rozumnou dohodu. Takovou, která uspokojí modernisty a uklidní zastánce tradic.
A přeji všem vám, abyste dokázali přijímat odlišné názory druhých jako projev jejich odlišné zkušenosti, a ne jako osobní útok na vás. Výměna názorů nemusí vždy končit shodou na jednou z nich, nebo stvořením nového názorového kočkopsa.
Krásně archaickým a básnivým jazykem to bezmála před dvěma staletími shrnul buditel Jan Kollár v předzpěvu k opusu Slávy dcera:
Sám svobody kdo hoden,
svobodu zná vážiti každou,
ten, kdo do pout jímá otroky,
sám je otrok.