Mám jinou kůži. No a co?!

Všichni už od dětství víme, že jsme každý jiný. Lišíme se vzrůstem, barvou vlasů, očí, hlasem. Rozcházíme se ve stylu oblékání, hudebním vkusu, oblíbených jídlech. Obvykle už ve školkovém věku si potají na záchodcích či v parku ukazujeme "pindíky a pipinky" a přicházíme na rozdíly v pohlaví. A samozřejmě, lišíme se v názorech a osobních postojích.

Všichni víme, že to tak je, a že je to normální.

Zdaleka ne všichni ale rozdílnosti a jinakost umíme respektovat. A týká se to nejen kategorií, které už jsem vyjmenoval, ale třeba i stylu komunikace a typu osobnosti.

Jasně! Také mám chuť vyskočit z kůže, když se třeba druhý člověk nedokáže jasně vyjádřt. Když mi, navzdory tisicerému upozornění, neustále skáče do řeči a nenechá mě dokončit jedinou myšlenku. Když zarputile odbíhá od tématu. Vytrhává slova a informace ze souvislostí a vytváří tak vlastní, virtuální realitu. Když odmítá věcně, v zájmu společné věci, diskutovat o jiném, než svém názoru. Když se mnou manipuluje.

I já jsem na pokraji nervového kolapsu, když je druhý rychlejší, nebo naopak výrazně pomalejší v úsudku, než já. Když je příliš puntičkářský, nebo naopak naprostý "salámista", kterému je lhostejné, jaké má jeho chování následky. Když jde tvrdě "přes mrtvoly" za svým bez ohledu na to, jaká spoušť za ním zůstává. Když ... atd. atd.

Ale tak to prostě je!

Jsme rozdílní. A chceme-li v dnešním světě obstát, je na nás, abychom se s tím vyrovnali. Abychom "jedinečnost" každého brali jako fakt a uměli se jí přizpůsobit. Zvolit takový styl komunikace a takový osobní přístup, který nás bude s druhými lidmi spojovat, namísto hloubení příkopů.

Vím, dá to práci, naučit se to!

Ovšem ten úžasný pocit ze zvládnuté komunikace s člověkem, ze kterého se Vám ježí na těle i chlupy, kteréi nemáte, stojí za to! :) A začít se dá kdykoli, třeba právě teď!

Kde se to bere?

Na seminářích a trénincích se mě klienti často ptají: "Proč to tak je? Proč je ten respekt k odlišnosti druhých tak málo rozšířený?" Odpovídám: "Protože jsme líní!"

Ano, jsem přesvědčený, že za to do značné míry může obyčejná lenost. Protože je nepohodlné a namáhavé upravovat své roky zažité chování a zaběhaný styl komunikace.

A strach. Protože nevíme, jaký výsledek takové naše "přizpůsobení se" druhým přinese. A tak si raději hrajeme na drsňáky a ty, kdo se liší, hážeme často přes palubu.

Je to vlastně taková specifická forma rasismu, to škatulkování na JÁ a ONI (rozumějte "ti druzí, odlišní, divní, jiní, než já).

A já nechci být rasista!! Vy ano?