Pravidla a souvislosti

04.01.2018

Stojím na kraji velkého dobrodruzství. Nebude se odehrávat někde v divočině a můžu při něm žít svůj běžný život. To dobrodružství se totiž odehraje v mé hlavě. Přijal jsem výzvu a zapojil se do programu 21 dní bez stížností.

Navíc jsem se rozhodl, že dám každému, kdo mě budou chtít sledovat, nebo dokonce následovat, možnost, být den za dnem u toho. Tady na blogu budu psát svůj deník a v něm všechno, co mě napadne a s čím se budu potýkat.

O tom velikém, celosvětovém hnutí NESTĚŽUJ SI jsem se dozvěděl myslím na Facebooku. Klikl jsem na reklamní banner a bylo to. Stačilo mi přečíst si pár řádek popisujících, o čem to je, a byl jsem rozhodnutý. Jdu do toho!

Žít život bez stížností a negativních myšlenek...

Krásná představa. Kdo by to nechtěl.

Já sám si o sobě myslím, že jsem hodně pozitivně naladěný. Rozhodně když si to porovnám se lidmi, se kterými se nejčastěji setkávám, s příbuznými, přáteli, kolegy... Dávám si proto velké šance, že celý ten program rychle zvládnu. Třeba bez zaškobrtnutí za těch 21 dní.

Něco o mně

Nemám ve zvyku si příliš stěžovat. Věcmi, které nemůžu přímo ovlivnit, se netrápím a nezabývám. Snažím se každý den vidět a prožít jako příležitost. Pořád hledám cesty, jak jít dopředu. Jak se posunout o krok blíž k cíli.

Jsem ovlivněný tím, že jsem hned zkraje svého pracovního života narazil na Dala Carnegieho a jeho pozitivní přístup k životu a lidem. Bylo mi tehdy jednadvacet a uvědomil jsem si, že když budu myslet na to, jak je mi blbě, bude mi ještě hůř. Když se budu užírat tím, co se mi nepovedlo, nebo tím, že někdo jiný má do života lepší startovní situaci, nikam nedojdu. Že je to jen ztráta času a energie.

Bylo to v roce 1991, krátce po změně režimu. Hranice do světa byly poměrně čerstvě otevřené, ale já byl srab. Sice jsem se živil jako řidič náklaďáku a jezdil do ciziny, ale neuměl jsem žádný jazyk, jen ruštinu a pár kamioňáckých frází v němčině. Taky jsem se bál opustit "svoje jistoty".

Přesto jsem měl velké sny. Chtěl jsem cestovat, žít v domku se zahradou, mít dost peněz, abych se nemusel strachovat o budoucnost, nemusel žít z měsíce na měsíc, z ruky do pusy...

A tak jsem s pozitivně myslící hlavou vyrazil za svými sny. Prodával jsem náklaďáky, pracoval jako pojišťovák. Pak jsem se dostal do rádia, ve kterém jsem prožil dohromady skoro 20 let. Vyzkoušel jsem si práci v televizi, na několika ministerstvech, mám za sebou stovky školících dnů a tisíce hodin, kdy jsem jako lektor, nebo kouč pomáhal druhým s jejich komunikačními dovednostmi.

Práce jsem se nikdy nebál.

Už na střední škole jsem chodíval o vikendech, nebo i ve všední den brzo ráno zametat s partou cikánů ulice v Praze na Smíchově. Část letních prázdnin jsem vždycky strávil nějakou brigádou. Roznášel jsem dopisy a důchody na poště, prodával pánské obleky v obchodním domě Kotva, kácel stromy na Šumavě, později jsem s partou zedníků chodil jako přidavač na stavbu.

Když přišel listopad 1989, z kanceláře dispečera jsem skočil za volant náklaďáku. Po dvou letech jsem dostal lano od soukromé firmy, abych šel jezdit k nim a zároveň dělat obchoďáka.

To byla velká výzva. Bylo to něco nového. Soukromé podnikání tehdy teprve vznikalo. Nebyl jsem zaměstnaný, jako byli celý život moji rodiče. Pracoval jsem na IČO v profesi, kterou jsem si musel do žádosti vymyslet, protože žádné seznamy živností neexistovaly. Byl jsem "nájemní řidič" :-)

Pracoval jsem pro firmu, která provozovala velkoobchod a síť vlastních prodejen a já se tam učil, jak funguje byznys.

A pak přišel ten kurz pozitivní psychologie. Certifikát z té doby mám do dneška schovaný.

S odstupem 25 let můžu říct, že mi změnil život!

Na všechno, NA VŠECHNO KOLEM SEBE jsem se začal dívat jinak. A i když se mi později spousta věcí nepodařila, vždycky jsem věděl, za čím jdu. V každém okamžiku, i když mi bylo někdy hodně mizerně, jsem ze všech sil pracoval na změně. A vždycky jsem věřil, že bude líp a že svých cilů dosáhnu.

A z touhle zkušeností v zádech teď stojím na startu výzvy, která, jak jsem se dočetl v knížce, má poměrně jednoduchá pravidla.

Pravidla

Jde o to, vydržet 21 dnů v řadě nestěžovat si.

Dvacet jedna dnů proto, že to je údajně vědecky ověřená doba potřebná k vytvoření nového návyku. Nemám si to jak ověřit, ale věřím tomu. Přibližně se to shoduje s mojí vlastní zkušeností v minulosti.

Jako pomůcka (a symbol) slouží fialový silikonový náramek. Navléknu si ho na ruku a kdykoli si na něco postěžuju, budu kritizovat, nebo pomlouvat, náramek si přendám na druhou ruku a začínám znovu od nuly.

Zkušenosti prý ukazují, že k dosažení té jednadvacítky bez stížností to trvá průměrně čtyři až šest měsíců.

No nazdar!

To si se mnou užijete....

  • Stížnost se počítá jen pokud je vyslovená nahlas. To je pro mě podstatné. Pokud budu mít jen nějaké negativní myšlenky, "chmurné představy", jak říkal Cimrmanův lékárník v Dobytí Severního pólu, tak se tím nebudu zabývat.
  • Povedu si deník abych kdykoli přesně věděl, který den na mé pouti k cíli právě je.
  • Když o tom tak přemýšlím, pomalu se smiřuju s tím, že mě čeká spousta prvních, druhých, třetích a dalších dnů. Než se poprvé přehoupnu aspoň přes desítku, může to pár týdnů trvat.
  • Začínám mít pocit, že to asi rovnou na první pokus nedám. Alespoň tak to praví statistiky.
  • Dám si pozor, abych nepoučoval druhé o tom, že si právě na něco stěžují. Budu se, zdravě sobecky, soustředit sám na sebe.
  • A slibuju, že nebudu švindlovat. Že si náramek poctivě přendám, kdykoli si postěžuju. Průměrný člověk si prý stěžuje patnáctkrát až třicetkrát za den. Tak když budu v průměru, slezou mi asi od přendávání náramku chlupy na zápěstí :-)

Paráda. To bude jízda.

Začínám uvažovat, jestli jsem se krutě nepřecenil. No uvidíme. Dám do toho všechno!

Každý den si k tomu přečtu kousek z knížky, abych lépe pochopil, jak funguje lidský mozek a jak prostřednictvím svých myšlenek tvořím a směřuju svůj život.

Tak jo. Konec rozjímání. Zítra startuju naostro!

Chcete u toho být se mnou? Budu vás každý den informovat o novinkách.