1. DEN (16)
(STŘEDA 31. LEDNA 2018)
Je to smutné, ale je to tak. Už i mě potkalo, co Will Bowen v knize Svět bez stížností prorokuje na straně 77 (jaká náhoda, dvě sedmičky, dvě šťastná čísla vedle sebe :-) Říká: "Mnoho lidí vás ve vaší snaze přestat si stěžovat nebude podporovat. Naopak vás budou srážet a od vaší pozitivní proměny odrazovat." Už jsem to taky zažil. A dokonce vím, proč.
Život bez stížností
on-line deník z plnění výzvy 21 dnů bez stížností
Je to docela normální opičí reflex. Oni totiž mají strach. Ne o mě. O sebe. Obávají se, že opustím jejich pospolitost vzájemně se demotivujících individuí. Pokouším se vyvléknout ze zaběhaných zvyklostí, na kterých ten jejich život stojí. A oni se bojí.
"Co kdyz se mu to povede? Vždyť by tím mohl dokázat, že to jde. A to by znamenalo, že i my bysme to mohli dokázat, kdybysme chtěli. A nám se nechce vystrčit z komfortní zóny ani malíček. Natož jít do nějaké výzvy. Tak ho raději zastavíme, ať nám ten náš zaprděnej kutlošek moc nevětrá."
Smutné je, že klacky pod nohy často házejí hlavně ti nejbližší. Členové rodiny, blízcí přátelé, kolegové.
Počítejte s tím, že i když se budete snažit udělat něco, co je ve vašem
nejlepším zájmu, cokoli, najde se množství lidí, kteří vám to budou bořit.
A počítejte s tím, že když to i přes jejich odpor dokážete, budou stát první u vašich dveří a škemrat o recept, jak jste to udělali. Že oni by chtěli taky.
Pokus s opicemi
Pamatuju si, jak jsme si na vysoké povídali o jakémsi experimentu, při
kterém ti výzkumnici sledovali nepodmíněné stádní chování u opic.
Makakům pověsili ke stropu vprostřed klece trs banánů. Kdykoli se
některý pokusil banán utrhnout, postříkali je vodou. Všechny.
Postupně
se složeni tlupy obměňovalo. Když se některá z nových opic sápala po
banánech, ostatní se na ni vrhly a nedovolily jí to. Bály se postříkání.
Za čas už v kleci nebyla ani jedna z těch původních opic, které zažily vodní tresty. Banány ale pro opice zůstávaly tabu. Aniž by vlastně věděly, proč se na banány nesmí sahat.
Buďte jako první u toho
Přihlaste se k odběru mého on-line deníku. Každý den vám e-mailem pošlu odkaz na nový článek dřív než ostatním.
S lidmi kolem nás je to podobné
Jakmile se někdo snaží vymanit ze stáda a jít vlastní cestou, často naráží na nepochopení většiny. Na její obavy. V mém případě se možná ti notoričtí stěžovatelé bojí toho, že oni by těžko obhajovali, proč si také nezmění své chování, když i Tlapák výzvu 21 dnů bez stížností splnil.
Inu, riziko podnikání :-)
Včera jsem přirovnával stěžování k droze. Stížnost totiž spouští ten mechanismus pocit bolesti - endorfiny - nabuzení, který vyvolává závislost.
Byli jste někdy na nějakém večírku, nebo ve společnosti, kde ostatní popíjeli, možná i nějakou tu drogu slupli, ale vy jste z jakéhokoli důvodu museli zůstat střízliví a při smyslech? Taky se vás ostatní snažili přemluvit, abyste se k nim přidali? Ať si dáte jednu skleničku, panáka, jednoho jointa....? Pročpak asi?
Will Bowen na to má svoji teorii. A řekl bych, že to dává smysl.
Domnívám se, že k tomu dochází proto, že lidé, kteří se chovají sebedestruktivně, vědí, že nejednají ve svém nejlepším zájmu.
A v přítomnosti někoho, kdo jejich destruktivní chování nesdílí, si to uvědomují o to palčivěji.
Nepiju a jsem s tím v pohodě
Já tyhle pokusy o moje zapojení do masy zažívám bezmála dvacet let. Ve společnosti si dávám maximálně dvě sklenky vína, jedno dvě piva (podle situace) a pokud řídím, tak nic. A nemám pocit, ze bych tím nějak trpěl. Naopak mám spoustu legračních zážitků s ostatními, kteří se nezřídka zpíjejí do němoty a vyvádějí šílené věci.
Nejsem a nebyl jsem svatoušek. Ale svoje jsem si vypil a někdy kolem 28. roku života mě prostě tenhle druh zábavy přestal bavit. A tak to nedělám.
Uvádím
to na vysvětlení toho, proč se momentálně i já potkávám s reakcemi
typu:
"Vykašli se na to, stejně to nemá cenu. Nikdo se pak s tebou nebude bavit, budeš nesnesitelně optimistickej a všechny tím jen budeš sr.."
Svým způsobem se snažím opustit stádo. A to stádo má strach, co bude, až se mi to podaří.
Jak rozeznat stížnosti 3/3
Poslední část svých soukromých tipů chci věnovat stížnostem ze sobectví.
Kdo čtete můj on-line deník od začátku, víte, že právě na tenhle typ stížností nejčastěji narážím já. Jsou to fráze jako:
"Dávej pozor, člověče, nevidíš, že tam mám nohu?"
"Uklidněte se, kdo má ten křik pořád poslouchat?!"
"Kam se všichni cpete, já spěchám do práce."
"Proč jsi rozlil to kakao? Víš jak jsem si na něm dal záležet?"
"Kolikrát ti ještě budu opakovat? Mně už to vážně nebaví, pořád na tebe dohlížet a všechno kontrolovat!"
Proč jde o sobectví?
Protože v těch vyjádřeních argumentujeme svým osobním zájmem. Stavíme ho jakoby nad zájem druhých.
Proč TO děláš, když MĚ to nějak omezuje!
Tenhle typ reakcí je hrozně rozšířený. Jako kdyby nám chyběl opravdu upřímný respekt k potřebám a chování druhých. K jejich právu, dělat (z našeho pohledu) nelogické věci.
Pokud dokážete stížnosti ze sobectví a stížnosti na druhé úplně odstranit ze svého slovníku, máte napůl vyhráno. A budete na nejlepší cestě vydržet 21 dnů bez stížností stejně, jako to vydržím já.