1. DEN (24)
(NEDĚLE 18. ÚNORA 2018)
Velká únava je pro stížnosti ideálním žrádlem. Když k tomu přidáte změnu prostředí, odpovědnost za děti a špatný pitný režim, je zaděláno na celou baterii stížností.
Život bez stížností
on-line deník z plnění výzvy 21 dnů bez stížností
První den v horách
Po celonočním přesunu z Prahy do Dolomitů jsem nespal. Ubytovali jsme
se, vybalili a vyrazili na aklimatizační výlet do Trenta. Z minulosti
jsem veděl jen tolik, že je to snad jakési správní město oblasti, které
se podle toho říká Trentino. Nic víc.
Ve skutečnosti je to kouzelné městečko uprostřed kaňonu, sevřené ze dvou stran skalami. Nabízím pohled z jedné z ulic - vlevo a vpravo.
Prošli jsme část historického centra. Ale Kubu asi po čtvrthodině tak moc rozbolela ta jeho před týdnem odsádrovaná noha, že jsme ho museli s Janou střídavě nosit na zádech jako baťoch. Bez stížností :-)
Podvodníci
Tak jsme zakotvili v jakési bufetové restauraci Hotelu Venezia (vchod těsně vedle náměstí Piazza Duomo). Nachytali jsme se na vývěsku slibující denní menu o čtyřech položkách za 10 eur. Nakonec se ukázalo, že nešlo o menu, ale nabídku čtyř různých jídel v ceně 10 éček za každé. A že každé to jídlo bylo zároveň v jejich stálém jídelním lístku - a nejméně dvě eura levnější!
Odešli jsme tedy každý přecpaný míchaným salátem a naštvaní. Ovšem bez stížností.
Před odjezdem z parkoviště jsem si všiml zajímavého úkazu. Objevíte ho? Fotku v původní velikosti si můžete stáhnout :-)
A pokud to nenajdete, zítra vám ukážu správnou odpověď :-)
Dnešní stížnost
"Není vám zima? Proč máte otevřené dveře na balkon?"
"František větrá," ozval se Kuba.
"Já? Já jsem jen otevřel, abyste slyšeli tu zvonkohru," bránil jsem se.
"A pak jsi nechal otevřeno," dál pokračoval Kuba, aniž by zvedl hlavu od hry v mobilu.
"Aha. Takže - Vy tu radši zmrznete, protože vy jste ty dveře neotevřeli!! Tohle mi tím chcete říct?" reagoval jsem podrážděně. A úplně hloupě.
Já a nestěžování
Je neděle, tak to vezmu trochu odlehčeně.
V knize Svět bez stížností jsem našel krásný příběh a s dovolením vám ho doslova přepíšu.
Mladý mnich vstoupil do řádu, který předepisoval naprosté mlčení. Opat kláštera však mohl kterémukoliv mnichu podle svého uvážení dovolit promluvit. Uplynulo skoro pět let, když opat přistoupil k mladému mnichovi a řekl: "Můžeš říct dvě slova."
Mnich pečlivě vybíral povolená dvě slova a nakonec prohlásil: "Tvrdá postel."
Opat se zasmušil a odpověděl: "To je mi líto, že ti postel připadá tak nepohodlná. Uvidíme, co se s tím dá dělat."
Uplynulo dalších pět let. Znovu opat přistoupil k mnichovi a řekl: "Můžeš říct další dvě slova."
Po chvilce přemýšlení a váhání mnich hlesl: "Studené jídlo."
"Něco s tím zkusíme udělat," odpověděl opat.
Když uplynulo patnáct let ode dne, kdy mnich přišel do kláštera, dovolil mu opat vyslovit další dvě slova.
"Já končím," prohlásil mnich.
"To bude možná nejlepší," pronesl opat a pokrčil rameny. "Od té doby, co jsi přišel, si pořád jenom stěžuješ."
(přepsáno z knihy Svět bez stížností)
Podobně jako ten mnich jsem si až doteď neuvědomoval, jak často si na něco stěžuju. A teď se s tím složitě vyrovnávám.
Ale
ono je to logické. Když si třeba přeležím krk, taky pak dlouho trvá,
než to přestane bolet.
Takže nezbývá než bojovat dál a vydržet tu bolest až do konce :-)