Zamkl jsem auto a šel za ostatními nahoru, abych zjistil, že boty jsou už dávno na světě a že mi to děti měly vyřídit.

Jak jsem záhy zjistil, proběhlo to takhle.

Myl jsem nádobí v kuchyňském koutu spojeném s obývákem. Na sedačce se asi půl metru od sebe rozvalovali naši "chlapečkové" a pařili.

"Čeknu ti to, počkej."

"Pojď sem za mnou, mám tady dajmondy. Musíme je uložit do storydže."

"Teď se nemůžu spaunout, nemám cestovací torčky!"

"Sakra. Když nepřijdeš včas, projedeme tuhle čelynč!"

"Pozor za tebou! Jsou tam ty zombípigové!"

"Neboj, mám šíldový redstouny!"

A tak dál. Nejdřív jsem tomu nevěnoval pozornost, ale když už se to vleklo víc než tři čtvrtě hodiny, ozval jsem se.