26. BŘEZNA - 1. DUBNA 2018
Dneska mám shodou okolností narozeniny (schválně, uhodnete, kolikáté?) Ne že by bylo co slavit. Ale člověk si má dělat drobné radosti, že jo :) A tak jsem si jako dárek sám sobě nadělil už 12. den bez stížností v řadě, což je můj nový rekord! :))
Život bez stížností
on-line deník z plnění výzvy 21 dnů bez stížností
PONDĚLÍ - 5. DEN (4)
(26. BŘEZNA 2018)
Pondělí jak má být. Hektický den po víkendu. Pro mě o to pernější, že jsem se v noci zase moc nevyspal, Eliška má nějaké divoké sny. A tak vstávám a běhám až to nakonec buď vzdám a přenesu ji k nám do postele, nebo vytuhnu v posteli u ní.
Naštěstí usnula po obědě, takže jsem měl chvíli čas začíst se do dalších myšlenek Willa Bowena v knize Svět bez stížností.
Tentokrát mě zaujal citát bývalého amerického ministra spravedlnosti a senátora Roberta Francise Kennedyho.
Mnoho lidí vidí svět takový, jaký je, a ptají se proč?
Já sním o světě, který tady ještě nikdy nebyl, a ptám se proč ne?!
(Robert F. Kennedy)
Snad obden se mně někdo ptá, proč tu nestěžovací výzvu plním.
A já jim s chutí odpovídám: "A proč ne?!"
Tak je mi ta Kennedyho úvaha vlastně hrozně blízká. Denně ji totiž prožívám :)
ÚTERÝ - 6. DEN (4)
(27. BŘEZEN 2018)
Od včerejška se v myšlenkách vracím k tomu Kennedyho citátu. Uvědomuju si jeho přímou souvislost s životem bez stížností.
- Každý, kdo si na něco stěžuje, se vlastně skrytě ptá: "PROČ?"
Proč se mi to stalo. Proč se to děje právě teď? Proč právě já? Proč je to takhle, když já bych to raději jinak...
- Ti, kdo žijí bez stížností, se ve stejných situacích ptají: "PROČ NE?"
Will Bowen v knize Svět bez stížností připomíná i dalšího významného muže americké, a vlastně celosvětové historie, Martina Luthera Kinga. Ten se do kronik 20. století zapsal asi nejvíc svým slavným projevem 28. srpna 1963.
"Mám sen. Sním o světě, ve kterém si budeme všichni rovní a budeme mít stejná práva..." zní volně přeložená hlavní myšlenka té řeči. V USA té doby něco téměř nemyslitelného.
Místo stížností na diskriminaci a jiné potíže vykreslil svým posluchačům před očima obraz světa, o kterém sní. A za který je připravený bojovat. Uvěřili mu to a pomohli ten jeho (jejich společný) sen zrealizovat.
I já mám sen...
- Já sním o světě, ve kterém bude vládnout slušnost a ohleduplnost.
- Sním o světě, ve kterém k sobě budeme féroví a upřímní.
- Sním o světě, ve kterém budeme hledat řešení, místo výmluv.
- Sním o světě, ve kterém si budeme automaticky navzájem pomáhat.
- Sním o světě, který nebude znát chamtivost, sobectví a vyčůranost.
To je můj sen.
Proto jsem se rád šel domlouvat na nové formě spolupráce s Českým rozhlasem (mimo zpravodajství).
Proto jsem se pak večer tak rád po spoooustě let sešel s lidmi, kteří v sobě tenhle sen nosí taky (přestože o tom nemluví).
STŘEDA - 7. DEN (4)
(28. BŘEZNA 2018)
Dneska jsem doma vyřizoval spoustu pracovních věcí. A do toho přijel týpek prozkoušet naše kabelové a telefonní rozvody kvůli internetu a domácí síti.
Měl jsem tak aspoň asi hodinku čas na další stránky knihy Svět bez stížností. Tentokrát jsem se zastavil u tématu, kterým se Will Bowen hodně přesně strefil do mých pocitů. Uznávám - pro nás Čechy a Slováky je to téma poněkud vzdálené. Ale prosím, vydržte a dočtěte až do konce.
Situace na Středním východě (a zejména nekonečný konflikt mezi Izraelem a Palestinou).
Po většinu mého života se ve zprávách probírají "mírové rozhovory" na Středním východě. A podle toho, o čem je při nich řeč, to jsou spíš "válečné rozhovory", než "mírové rozhovory". Řídí se podle vzoru "když vy přestanete dělat tohle, tak my přestaneme dělat tamto". /.../ Když spolu mluví, soustředí se právě na to, co je rozděluje, a nikoliv spojuje. Žádného výrazného pokroku se zatím nedosáhlo a tímto způsobem ani nedosáhne.
Co by se stalo, kdyby se na těch rozhovorech mluvilo o tom, jaké to bude, až mezi jednotlivými zeměmi zavládne mír? Co kdyby se sešli, aby spolu vytvořili společný sen o vzájemném porozumění a spolupráci?
/.../ Takové rozhovory by měly jednoduchá pravidla. Nebude se při nich mluvit o tom, jaká je současná situace, ani co všechno se stalo v minulosti. Ale jenom o tom, jaké to bude, až mezi sebou nebudou mít žádnou hořkost.
(citace Willa Bowena z knihy Svět bez stížností)
Já vím. Je to daleko. A je to mimo dosah mého skromného vlivu.
Ale připadá mi to dost symbolické pro život v naší společnosti v této době. Krásně to řekl kdysi Albert Einstein.
Není možné snažit se zabránit válce,
a zároveň se na ni chystat.
Píšu o tom proto, že v tom vidím paralelu k našemu běžnému životu.
Tváříme se mírumilovně a přitom jsme (většina z nás) pořád ve válce. Bojujeme s konkurencí, se sousedy, kolegy v práci, dokonce s členy vlastní rodiny.
Asi se na mně ta nestěžovací výzva opravdu podepisuje. Na tyhle věci jsem v posledních týdnech výrazně citlivější, než dřív. A vadí mi to.
A chci s tím něco udělat. Aspoň v prostoru, ve kterém žiju a pracuju.
ČTVRTEK - 8. DEN (3)
(29. BŘEZNA 2018)
Den v poklidu a pohodě. Osobně i pracovně. Odpoledne jsem dojel pro dětičky, které mám u sebe na čtyři dny vždy ob týden. A překvapivě, i když těch stěžovacích podnětů přišlo - jako obvykle - poměrně dost, jsem vydržel.
PÁTEK - 9. DEN (2)
(30. BŘEZNA 2018)
Trápí mě bolavá záda. To není stížnost, to je fakt. Snažím se tím nikoho neotravovat, ale občas prostě syknu bolestí, nebo se pohybuju jako paňáca.
Vleče se to se mnou od loňské cesty po Islandu. Tehdy jsem v předklonu vyndával z auta Elišku, která seděla v sedačce uprostřed na zadních sedadlech. No a louplo mi v zádech takovým způsobem, že jsem byl rád, že jsem vůbec zbytek cesty tehdy zvládl.
No a tak chodívám na masáže, občas cvičím, rehabilituju... Jako dneska.
Naštěstí, už to mám asi v povaze, se z toho nehroutím. A tak i když se ráno (jako dneska) těžce zvedám z postele, vstávám s očekáváním, co nového a zajímavého mi ten den přinese. A že jakmile se trošku rozhýbu, záda povolí. A ono to tak opravdu každý den je, takže ani není na co si stěžovat :)
SOBOTA - 10. DEN (2)
(31. BŘEZNA 2018)
Dcerka Tereza spala ze včerejška na dnešek ve škole. "Noc s Andersenem" tomu říkají. Dostala jídlo k večeři a na snídani, spacák a karimatku a s celou třídou a třídní učitelkou měli nějaký program.
Pravda, překvapilo mě, že - alespoň podle Terky - se o Andersenovi nebavili, ona ani nevěděla, kdo to je. Ale těšila se tam a užila si to :)
Ráno, když jsem pro ni kolem půl osmé jel, mi v Libni na Balabence zatrnulo. Jel jsem po mostě nad Sokolovskou, když se zničeho nic proti mě vyřítil chlapík s oktávkou v protisměru! Nějak takhle to vypadalo... (ilustrační foto)
Odhadem dvacet metrů přede mnou prudce zatočil a v protisměru vyjel nájezdem z estakády, těsně přitom minul další dvě auta. Jen jsem stihl dupnout na brzdu a uhnout trochu doleva.
Mám toho za volantem už hodně za sebou, ale rozdýchával jsem to ještě asi 15 minut. Sice bez stížností, ale se značně zrychleným tepem.
Asi k tomu měl nějaký důvod, že?!
NEDĚLE - 11. DEN (1)
(1. DUBNA 2018)
Mám nový rekord!
Poprvé jsem se pronestěžoval až do jedenáctého dne :)
(A není to apríl :) )