(SOBOTA 13. LEDNA 2018)

Mám před sebou svůj první pokus o druhý den výzvy 21 dnů bez stížností. Jsem zvědavý, jak dopadne. Napadá mě, jestli mi ta "zkušenost" několika prvních dnů bude k něčemu užitečná. Určitou výhodu vidím v tom, že všichni puberťáci jsou tento víkend u svých druhých rodičů.

Prostě mě napadlo, jestli fakt, že jsme vždycky ob víkend jen s malou, může být pro plnění mé výzvy výhodou. Že bych se jako vždycky ze všech sil co nejúspěšněji přežít puberťáky a pokud možno postoupit alespoň o jeden stupínek a pak s holčičkou.... No, prostě nějak tak. Ale hned na první pokus se to ukázalo jako naprosto nesmyslná myšlenka.

Volba prezidenta

Včera to kvůli vysedávání u doktorů nevyšlo, tak jdu hodit hlas pro svého prezidenta až dneska. Dlouho jsem přemýšlel, komu ho dát. Jestli volit srdcem, nebo rozumem. Když jsem se nad tím zamýšlel na Facebooku, radili jste mi obojí. Oba přístupy mají svoje plusy.

Volba čistě srdcem by v mém případě a za současné situace znamenala, že ve druhé kole nejspíš nebudu mít koho volit. Teda spíš že už bych musel volit jen rozumem. A téměř jistě člověka, který moje sympatie v prvním kole neměl.

Při volbě kandidáta, který má reálně šanci i ve druhém kole, bych si pravděpodobně časem vyčítal, že jsem srdce odstavil moc brzo.

Takhle jsem to cítil zhruba před měsícem. Pak jsem ale začal sledovat, jak se který z kandidátů prezentuje a co říká, dal jsem si to do kupy s jejich minulostí a .... no a nakonec to bylo o dost snazší.

Dokonce jsem si ani nemusel postěžovat na blbou situaci :-)

Vypadá to, že ještě musím hodně trénovat. Když ne naši nejstarší, nebo prostřední dcera, tak prťavka.

Uvědomuju jsem si, že řada mých stížnosti k Elišce i v minulosti měla původ v tom, že o ni mám strach. Jsem vůči ní úzkostlivější. Myslel jsem si, že po předchozích dětech budu otrlejší a víc nad věcí.

Jako kdyby ve mně ale převážila ta druhá rovina - po zkušenostech s ostatními už vím, co všechno se může stát, a z toho pramení větší strach. Pochopitelně taky častější stěžovací reakce.

Dneska jsem si všiml, že se při sledování svých reakcí soustřeďuju téměř výhradně na stížnosti. Téměř vůbec ne na vyjádření bolesti, nebo zármutku, tedy na další dvě sledované formy projevu.

Několikrát se mi určitě stalo, že jsem se třeba bouchnul a automaticky vykřikl "Au!" bez toho, že bych si tím jakkoli stěžoval. Většinou ani nešlo o skutečný projev bolesti. Spíš o takovou automatickou reakci na situaci, u které znám obvyklý průběh a tedy očekávám bolest.

Je to důvod k přendání náramku, nebo ne?

Musím se k tomu v knížce vrátit.

Nestěžování a zen

Co myslíte, měli by takoví vyklidnění mistři zenu výhodu, kdyby byli na mém místě? Nebo absolutní flegmatici?

Nebo podle vás plnění výzvy 21 dnů bez stížností s temperamentem nesouvisí?

Budu na to hledat v další týdnech odpověď.

Ahoj zítra.