2. DEN (5)
(ČTVRTEK 1. ÚNORA 2018)
Tak prima. Další pokus o průlom. Popáté druhý den bez stížností. Já vím. Je to jen kapka v moři, zrnko pisku na poušti. K cíli mám ještě hóóódně daleko. Ale povzbudivé to je. Zvlášť když miláčkové moji, dětičky, řádí jako divá zvěř.
Život bez stížností
on-line deník z plnění výzvy 21 dnů bez stížností
Narazil jsem na zajímavou věc.
Zjistil jsem, že vám možná pořád není jasné, co je a co
není stížnost.
Uvědomil jsem si to právě dneska při debatě s člověkem, který - jak tvrdil - si rozhodně nestěžuje. Ovšem - jak jsem mu oponoval já - ve skutečnosti si stěžuje skoro pořád. A znám ho asi 15 let.
Takže stížností je, pokud:
- projevuju bolest, která nemá faktický důvod - má hlavně vyvolat soucit a vstřícnost vůči mně;
- projevuju nespokojenost vyplývající z toho, že cítím nespravedlnost vůči sobě;
- dávám najevo zármutek a zklamání plynoucí z toho, že skutečnost je jiná než moje očekávání.
Stížností je, pokud druhého kritizuji (pomlouvám) v jeho nepřítomnosti před třetí osobou.
Stížnost musí být vyslovená, nestačí si ji jen myslet.
Naopak:
- stížností není, pokud svoje výhrady vůči druhému řeším právě s tímto člověkem;
- stížností není konstatování faktu, bez emočního zabarvení a vyjádření osobního postoje.
Aby to bylo úplně jasné, dám vám k tomu příklady.
"Chodíš do práce pozdě, Petře! Jako tvýmu parťákovi mi to vadí!" říkám Petrovi přímo = tohle NENÍ stížnost.
"Petr chodí do práce pozdě a mně to vadí," říkám kolegům v práci = stížnost.
"Hele, slyšel jsi o tom, co dělá Petr Frantovi? Prej chodí pravidelně pozdě do práce!" - je drb, pomluva a stížnost!
Buďte jako první u toho
Přihlaste se k odběru mého on-line deníku. Každý den vám e-mailem pošlu odkaz na nový článek dřív než ostatním.
Ke stěžování tedy není třeba, abyste šli za někým a se slovy "Musím si ti postěžovat" na něj vylili všechnu špínu, kterou máte v hlavě. Stěžujeme si i jen tak mezi řečí. Jen to za stížnosti většinou nepovažujeme.
A početně asi nejvíc je stížností typu:
"To je takovej idiot, představ si, co mi zase udělal...!"
Znám lidi, kteří je doslova chrlí den co den, aniž tomu idiotovi otevřeně řekli, co je celé ty roky štve.
Nechci se stavět do role soudce, ale klidně mi napište, pokud si u některého svého vyjádření nejste jisti, jestli jde o stížnost, nebo ne. Můžete do komentářů dole pod textem, nebo neveřejně v soukromé zprávě.
První dnešní stížnost
Eliška dopoledne jako v amoku rozkopávala lego kostky a snažila se rozšlápnout postavené domečky. Na několik klidně a rázně vyslovených výzev, ať toho nechá, nereagovala.
"To je hrozný, člověk aby na tebe hned poránu řval. Ty už jsi jak Tereza!"
Čtěte mezi řádky:
"Co jsem komu udělal, že se s vámi zrovna já musím rozčilovat. Já to nemám zapotřebí."
Zase ten sobeckej pitomec. Takže začnu zase od nuly.
Což mi mimochodem připomnělo jeden nádherný střih z finále hudebního soutěžního pořadu Britain Top Factor.
Občas je prostě nutné udělat něco nečekaného, abychom změnili přirozený běh událostí :-)
Stížnosti a vztahy
Dál
pokračuju knihou Svět bez stížností v kapitole o vlivu stěžování na
mezilidské, hlavně pak partnerské vztahy.
Musím říct, že je to chvílemi až děsivé. Uvědomuju si totiž, kolik chyb jsem v minulosti naprosto nevědomky dělal. A kolik chyb dělají lidé jen v mém nejbližším okolí.
Naše slova ukazují, na co myslíme, a to posilují a potvrzují. Když si stěžujeme, ve skutečnosti tím od sebe odstrkujeme to, co tvrdíme, že chceme. Náš přístup nám tak znemožňuje dosáhnout toho, co chceme.
(citace z knihy Svět bez stížností)
Asi největší potíž je v tom, že většina lidí neřeší svoje vztahové potíže otevřenou diskusí s tím, koho se týkají. Tedy se svým partnerem, svojí partnerkou. (Čemuž celkem tomu rozumím, ono to není moc pohodlné a je k tomu zapotřebí určitá odvaha, psychická odolnost a sebevědomí. A to každý nemá.) Místo toho si na svého partnera stěžují přátelům a příbuzným. Snaží se vypadat jako oběť a očekávají potvrzení svého postoje.
Když si to teď čtete, taky máte dojem, že to je přece úplně jasné? Že takhle se funkční vztah udržovat nedá?
A teď ruku na srdce.
Kolikrát jste svoje vztahové potíže řešili právě takhle?!
Já se musím férově postavit na stranu hříšníků. Určitě jsem v minulosti v téhle disciplíně nadělal spoustu chyb (kterými ale, jak známo, se člověk učí :)
Zdravá komunikace spočívá v tom, že náročnou situaci probíráte výhradně s tím, s kým ji prožíváte. Vytváření trojúhelníku je stěžování si a problematický stav nejen že neřeší, ale ještě zhoršuje.
(citace z knihy Svět bez stížností)
Ufff!
Ani
se mi dneska nechce pokračovat.
Pořád se mi do vzpomínek derou desítky příkladů, kdy jsem byl někomu ze svých známých a přátel vrbou, do které vykecávali svoje stesky na toho, nebo tu, co s ní právě žijí. Jak očekávali, že jim k tomu budu kývat a možná ještě zatleskám. A jak jsem v několika případech opravdu (obrazně řečeno) zatleskal.
Ano. Několikrát jsem se zachoval jinak.
Šlo o případy, kdy i ten kritizovaný partner byl mým přítelem. Znal jsem ho dobře osobně. V takových situacích jsem totiž ty stížnosti zarazil.
"Hele, chápu, že tě to štve. Ale tohle si musíš vyřešit doma. S ní. S ním. Jen vy dva. Nikdo jiný. Oba jste moji kamarádi a já se nebudu stavět do role soudce, který má posoudit, kdo z vás má vinu na tom, jak váš vztah vypadá. Pojďme to uzavřít a mluvit o něčem jiném."
Ale několikrát jsem to neudělal a teď mě to zpětně hrozně štve. Protože (doufám, že ne mojí vinou) se ty vztahy nakonec opravdu rozpadly.
Dopoledne jsem vezl našeho pajdu na kontrolu se zasádrovanou nohou. Eliška s námi. Při nastupování do auta ale oba tak blbli, že jsem se neudržel a plácnul hroznou pitomost!
"Buď se uklidníte, nebo se na vás vykašlu, napálím to do první zdi a budu mít pokoj. Tohle se fakt nedá vydržet. A já už z vás nemám nervy ani jedny!"
Humus, co? Stydím se!
Krásný večer
Večer jsme si s Janou se zájmem pustili z archivu Kauzy Jaromíra Soukupa v TV Barrandov. Naprosto nahodile. Konkrétně šlo o téma ROP Severozápad. Chtěli jsme na vlastní oči vidět, jestli jsou zdrcující kritiky, které jsme o tom četli a slyšeli, pravdivé.
Nejsou. Je to snad ještě horší.
"To je fakt příšerný, je mi vyloženě nepříjemný to i jen poslouchat. Nechápu, proč bych to jako divák měl sledovat."
Takže další stěhování náramku.
Nevím. Možná dám panu Soukupovi ještě jednu šanci, třeba tak za čtvrt roku, jestli ta show v programu vydrží. Ale už teď se bojím, že to bude zbytečné.