2. DEN (9)
(ČTVRTEK 1. BŘEZNA 2018)
Začínám si uvědomovat, že snaha o nestěžování mě opravdu mění. Pomalu. Nenásilně. Ale mění. Přestože mám pořád rezervy, na spoustu věcí kolem sebe se dívám s větším odstupem a nadhledem. Víc v klidu.
Jo, to je ono.
V tom poklusu, ve kterém žijeme, jako bych měl víc vnitřního klidu.
Život bez stížností
on-line deník z plnění výzvy 21 dnů bez stížností
Fešáček
aneb Táhne mi na pade a pořád blbnu jak puberťák
Možná vám to bude připadat teatrální, ale o tuhle fotku se s vámi zkrátka musím podělit.
Až dnes jsem zatahoval do šatny poslední kousky naší lyžařské výstroje. A tohle na mě vypadlo z dceruščiny helmy.
Mám ránu, co? :-)
Dozvuky nenásilí
Během uplynulých 24 hodin jsem dostal několik reakcí na téma nenásilné komunikace. Vyprovokovalo mě to ke krátké rešerši na internetu.
Na stránkách Jógovna.cz jsem objevil hezkou formulaci od Šárky Konečné.
Jak se tak stane, že ublížíme někomu, aniž bychom chtěli? Jednoduše. To když máme tendence řešit věci co možná nejrychleji bez špetky prostoru na zastavení se.
Buďte jako první u toho
Přihlaste se k odběru mého on-line deníku. Každý den vám e-mailem pošlu odkaz na nový článek dřív než ostatním.
Šárku neznám. Z těch stránek jsem pochopil, že je asi lektorka jógy. Ale ta formulace se mi opravdu moc líbí. Jasně totiž ukazuje, kde je zakopaný pes.
Různých forem násilí na druhých (včetně stížností, pomluv apod.) se často dopouštíme proto, že moc spěcháme. Že se až příliš snažíme tlačit na pilu.
Někdy taky proto, že chceme být až příliš tím, kdo věci řídí a ovládá.
Vybavuje se mi krásná věta ze sbírky indiánských mouder, kterou jsem před lety sehnal v antikvariátu:
Nech řeku, ať teče.
Ona si cestu najde.
A jsme zase u toho dýchání, o kterém jsem psal před pár dny.
Zastavit se, zhluboka dýchat a teprve pak si pustit hudbu na špacír :-)
Nemůžu to nijak dokázat. Ale povrchně bych si tipl, že bychom mohli vystopovat souvislost mezi tempem doby a množstvím násilí. Že s narůstajícím životním tempem roste i verbální násilí mezi námi.
Spěcháme. Jsme netrpěliví. Nervózní a podráždění. A častěji necitliví. Na opravdové vcítění není čas. A z toho plyne nespokojenost. A stížnosti.
Nestěžování a vegetariánství
Začínám mít pocit, že to nestěžování je cosi jako stav ducha.
Ha ha, nic objevného. Je to zřejmé od začátku, co? A já s tím přicházím teprve teď... Jenže já k tomu tak nějak přirozeně sám dozrávám. Najednou se mi tahle myšlenka sama od sebe mihla hlavou.
Důsledné soustředění na nestěžování opravdu vede k vnitřní transformaci!
Život bez masa
Možná to někteří víte. V minulosti jsem skoro 12 let byl vegetarián.
Začal jsem s tím z jakýchsi duchovních pohnutek. Brzo jsem ale zjistil, že mi to zdravotně obrovsky prospělo. A jednou ze změn, které jsem na sobě tehdy zaznamenal, byl razantní úbytek agresivity. Nebo spíš - zmizel pocit energetického přetlaku, který bych potřeboval nějak fyzicky vybíjet.
V nějaké z knih, které jsem tehdy četl, jsem našel formulaci, že tím, že nejím maso a krev zabitých zvířat, stává se ze mně mírumilovný, nenásilný člověk.
Mám podobné pocity jako tehdy.
Jen jsou navozené něčím jiným. Zajímavé :-)