3. DEN (3)

07.02.2018

(ÚTERÝ 6. ÚNORA 2018)

Proč bych si měl stěžovat na něco, co je mi fuk? Proč bych měl někomu pomáhat, když nechci? Při plnění výzvy 21 dnů bez stížností rozebírám asertivní pravidla a zkoumám jejich užitečnost pro život bez stížností.

Život bez stížností

on-line deník z plnění výzvy 21 dnů bez stížností

Brýlemi to není

Mám opravené brýle. Krátce před Vánocemi jsem si pořídil nové. S novými skly. A jedny nové obroučky. Bylo to nutné. Ty staré mi totiž neseděly a padaly z nosu. A já si je musel každou minutu alespoň jednou posouvat. Taky mě od toho dost často bolely oči a hlava.

Jenže tatínkovské povinnosti jsou občas pěkná raubírna. A tak brýle dostávaly od prvního dne na nose pěkne zabrat. No a výsledkem bylo, že už za necelé dva měsíce mi z nosu padaly zase :) Tak jsem si je nechal opravit.

S trochou nadsázky jsem si říkal, že teď přes ně třeba uvidím svět jinak. Růžověji. Bez důvodů ke stížnostem. Takže plnění výzvy 21 dnů bez stížností bude jednodušší.

Kdepak. Brýlemi to pravdu není :) Takže prostě ta každodenní mentální dřina bude pokračovat až do úplného konce.

Asertivitou proti stížnostem (2/5)

Často se setkávám s mylným názorem na asertivitu. Že prý asertivní člověk je bezohledný, tvrdý, agresivní, zaměřený výhradně na svůj cíl a prospěch.

OMYL! Je to přesně naopak.

Asertivita je totiž jakousi náplastí na dva protichůdné přístupy - agresivitu a pasivitu. A od obou si bere to dobré.

Z agresivního chování schopnost prosadit sebe a své názory. Z pasivního chování ohledy a respekt k postojům a potřebám druhých. A tahle pravidla teď trochu pitvám a snažím se zjistit, jak jsou užitečná pro toho, kdo se snaží žít život bez stížností.

ASERTIVNÍ LIDSKÁ PRÁVA

3. Máte právo sami posoudit, zda a nakolik jste odpovědní za problémy druhých lidí

Pomáhat druhým, tahat je z bryndy a padnout při tom vyčerpáním je určitě šlechetné. Ale nikdo to po nás nemůže vyžadovat jako povinnost. Je to vždy pouze na našem uvážení, jak moc se chceme zabývat problémy druhých lidí, pomáhat jim, brát na sebe odpovědnost za jejich situaci.

A jestliže se rozhodneme, že ne, tak ne. Každý na to má plné právo.


Tady se zase asertivní chování dostává do střetu s tím, čemu říkáme morální pravidla. Podle těch totiž máme odpovědnost za své blízké, za skupiny lidí, do kterých patříme (sportovní týmy, kroužky, politické strany atp.), nebo dokonce za firmy, ve kterých pracujeme. Prý proto, že vůči nim máme nějaký závazek.

Ono to vypadá hrozně hezky - mám odpovědnost za své zaměstnance. Mám odpovědnost za celý tým. A působí to tak nějak statečně. Hrdinsky. I mně se to líbí. I já se snažím všechny svoje závazky splnit. A pochopitelně to očekávám i od ostatních.

Buďte jako první u toho

Přihlaste se k odběru mého on-line deníku. Každý den vám e-mailem pošlu odkaz na nový článek dřív než ostatním.

V konečném důsledku je ale vždy na každém člověku, aby sám posoudil, nakolik se chce za zájmy ostatních bít. Jestli je ochotný padnout, aby ostatní přežili, nebo ne. A jestliže se rozhodne, že ne, má na to plné právo. Má plné právo rozhodnout se například s ohledem na své vlastní zdraví, s ohledem na své osobní zájmy. A osobní názor druhých na to je zcela vedlejší.

Velmi pravděpodobně jste v životě narazili na situace, kdy váš známý, například Pepa, bude kritizovat Honzu za to, že nepomohl Mileně, která to určitě potřebuje. A že vy byste jí tedy měli pomoct místo Honzy.

I když vám třeba bude Mileny líto, i když vám bude Honza připadat jako amorální zrůda, i když všichni vaši známí budou Mileně pomáhat dnem i nocí, nikdo vás nemůže nutit, abyste se do toho zapojili i vy! Můžete pro to mít řadu osobních důvodů, nemusíte je nikomu vysvětlovat a můžete se zcela svobodně rozhodnout, že Mileně pomáhat nebudete. A kritizovat Honzu že taky nebudete. Protože to není vaše věc.


ASERTIVNÍ LIDSKÁ PRÁVA

4. Máto právo změnit svůj názor

Zdá se to jako samozřejmost a banalita. Myslel jsem si něco, ale cosi se změnil a já si myslím něco jiného. Získal jsem nové informace, rozleželo se mi to v hlavě, změnil se můj žebříček hodnot, mám jiné cíle, než dřív... A proto jsem změnil názor.

V praxi ale často velký problém. Vžilo se takové rčení, že seriózní, vážený člověk si stojí za svými názory. A že jestliže například veřejně prohlašoval, že jedna a jedna jsou dvě, tak že svůj názor nemůže změnit. Že by tím ztratil svoji důvěryhodnost. A konzistentnost. Fuj :)

Mám za to, že to je další zvyková blbost, která řídí životy mnoha lidí. Změnit na něco názor je stejně přirozené, jako že si špinavé ponožky vyměníte za čisté. A podstatné je, jestli se změnou svého názoru dostáváme blíž k pravdě (nebo k tomu, co za pravdu považujeme). Nemluvím samozřejmě o situacích, kdy někdo změní názor účelově jen proto, aby z toho měl prospěch.

Máte právo změnit na názor na druhého člověka (například) a přestat si na něj a jeho chování stěžovat. Přestat ho kritizovat.

Máte právo změnit názor na svůj vlastní život a převrátit ho naruby. Vytěsnit z něj negativitu a stížnosti.

Máte plné právo změnit názor a přestat se stýkat s lidmi, jejichž chování a životní styl vám už nevyhovují.

Zítra bude další díl :)

A taky můj další pokus o čtvrtý den, protože dneska jsem to zase zvládl!