Kdo chce čaj, dostane čaj
Mám pocit, že sedím na konci světa.
Kolem jen skály, prudká, ale zpola vyschlá řeka, a vítr. Co vítr, vichr! Naráží do oken, i nejmenší skulinou se dere dovnitř do pokoje. Neslyším vlastní dech, natož abych rozuměl hlasům z chodby.
Znějí jako nějaký cizí, nesrozumitelný jazyk...
Představuji si, že jsem se znenadání ocitl v cizí zemi, na jiném kontinentu, a neumím místní řečí ani pozdravit. Co budu dělat? Jak se s nimi domluvím? Jak požádám o jídlo, pití, o radu na cestu, o nocleh, o práci...
Také už jste měli někdy pocit, že lidé kolem Vás mluví jinou řečí, než Vy?
Že ať děláte, co děláte, jejich slovům a chování nerozumíte? A přitom chcete rozumět! Chcete se domluvit, vyhovět, být vstřícní, spolupracovat...
Mně se v praxi osvědčuje přístup "s úsměvem k cíli".
Dám druhým najevo, že jim nerozumím, a vyzvu je, aby mi vysvětlili, co chtějí. Když nefungují slova, komunikuji rukama, nohama, pantomimou, kresbou v písku, to je jedno. Snažím se a vlídným úsměvem dávám najevo přátelské úmysly. A snažím se tak dlouho, až "cizinci" buď pochopí, nebo jim dojde trpělivost a udělají, co chci.
Pravda, vždycky to nefunguje :)
Občas také narazím na "Maďara", nebo "Japonce", jejichž komunikační styl a jazyk jsou úúúplně odlišné. Ale to mě neodradí, zkouším to dál a znovu. Jako v tom snu.
Vyšel jsem na chodbu, potkal japonskou pokojskou, česky ji požádal o čaj a dostal jsem ho :)