Kdo je ten pitomec?

Jak je možné, že mě nechápe? Vždyť to opakuju pořád dokola. Jako bych mluvil do dubu. Už si s tím pitomcem nevím rady!

Stává se to.

Někomu občas, někomu prakticky denně.

Komunikace s druhými lidmi nám tak nějak drhne. Snažíme se, jsme upřímně přesvědčení, že pro úspěšné dorozumění děláme maximum. Ale přesto nám druzí nerozumějí, nechápou nás, nereagují na naše pokyny...

Od emocí vyšroubovaných do výšin je pak jen krůček k povrchnímu závěru.

Je to pitomec. Idiot. Blbec, se kterým se nedá normálně mluvit.

Je to ale spravedlivé?

Kdo je opravdu ten pitomec?

Komunikace je taková hra.

Trochu to připomíná hru na babu.

Jeden hráč se snaží předat druhému nějakou informaci (dát mu babu). K tomu si ale musí vybrat vhodného příjemce a babu mu předat správným způsobem.

Situaci totiž komplikuje skutečnost, že ne všichni hráči s námi na babu opravdu hrají. 

Jaká jsou pravidla

Někteří své zapojení do hry jen předstírají, ale ve skutečnosti ji sabotují.

Jiní se zcela záměrně do hry nezapojují vůbec.

Jsou i takoví, kteří sice hrají, ale ani netuší, že jsou zapojení do hry.

Setkávám se i s případy hráčů, kteří hrají proti své vůli.

A ve hře se pohybují i hráči, kteří by rádi hráli, ale neznají pravidla. Nebo jsou nesoustředění a dělají chyby.

Spolupráci hráčů zásadně ovlivňují také jejich vzájemné vztahy a (ne)sympatie.

Je to, jako když máte v ruce klíč a před sebou truhlu s desítkami zámků. Nové, staré, rezavé, čerstvě namazané, zdobené i docela obyčejné... Musíte zjistit, který je ten pravý pro váš klíč, ale máte omezený čas. Nebo omezený počet pokusů. Když to nezvládnete, hra pro vás končí.

Kromě toho si musí každý hráč ohlídat, že si druhý hráč všiml, že dostal babu. Stává se totiž, že příjemce babu vůbec nezaznamená.

První hráč si také musí ověřit, že příjemce zná pravidla hry, tedy že ví, co má dělat, když babu dostane.

První hráč by měl také zajistit, že ten, komu dal babu, se bude hry dál účastnit. Že se bude snažit dál předat babu někomu jinému, aby se hra nezastavila. A zjistí-li nezájem, musí "vybabovat" někoho vhodnějšího.

A aby toho nebylo málo, občas je potřeba, aby babu dál předávalo víc hráčů najednou. Ale komu? Všichni jednomu stejnému hráči? Nebo každý jednomu? Nebo....

Jak je vidět, komunikace je poměrně složitá hra.

Její základní pravidlo je ale překvapivě jednoduché.

Vyhrává ten, kdo umí nejlépe předávat babu.

Vyhrává ten, kdo umí nejlépe předávat informace. Kdo umí najít správný (komunikační) klíč ke každému zámku (hráči). Kdo chce vyhrát, musí se snažit. I když je to občas nepohodlné a může to spolykat čas navíc. 

Zkrátka - kdo chce úspěšně komunikovat, musí se postarat o to, aby ho druzí vnímali, aby mu rozuměli. A pokud si tím není jistý a záleží mu na výsledku komunikace, musí si připravenost svého partnera ověřit.

Že je to v praxi často jinak, dokazuje i moje mini anketa z 3. týdne 2021. Otázka zněla:

Když mi druzí nerozumějí, kdo za to může?