19. - 25. BŘEZNA 2018
Po týdenní zdravotní pauze jsem zpátky se svým nestěžovacím deníkem. Jak jsem psal 12. března, své postřehy z plnění výzvy 21 dnů bez stížností budu publikovat jednou týdně, vždy v pondělí.
Abych dodržel pravidla výzvy, jedu od 19. března zase od prvního dne. Je to můj třicátý první pokus o start nepřetržité řady 21 dnů bez stížností.
Pokud mě chcete dál sledovat bez rizika, že o něco přijdete, odebírejte můj deník e-mailem.
Život bez stížností
on-line deník z plnění výzvy 21 dnů bez stížností
PONDĚLÍ - 1. DEN (31)
(19. BŘEZNA 2018)
Po týdenní pauze začínám na svatého Josefa znovu. Musím se přiznat, že mám zvláštní pocit. Jako by ze mně tím týdenním "oddychem" spadlo nějaké napětí, nebo co. Na týden jsem na výzvu 21 dnů bez stížností přestal myslet a připadám si víc v klidu.
Předtím jsem si to neuvědomoval, ale nejspíš mě ta soustředěná snaha vydržet každý den bez stížností vnitřně dost stresovala. A tohle je teď pryč.
Fakt zvláštní.
Každopádně - první den je úspěšně za mnou.
ÚTERÝ - 2. DEN (12)
(20. BŘEZNA 2018)
Tak nevím. Včera jsem byl takový spokojený a v klidu. A dneska jsem se k přendání náramku z ruky na ruku dohnal hned ráno. A jako obyčejně, úplně zbytečně.
Dvě ranní stížnosti
Poměrně pravidelně ráno před odjezdem do školy starší děti s Eliškou blbnou. Hlavně Kuba. Dneska taky. A trochu to přeháněli, takže ani jeden nereagoval na pokyny. Kuba, aby se šel obouvat, že už je čas jít do školy. Eliška, aby šla na nočník.
"Tak slyšíte mě, sakra?! Nebo vám mám poslat písemnou žádost?"
Trapné, co? Uražená hrdost otce, na kterého děti v zápalu hry totálně pečou...
Odcházeli jsme s Eliškou do auta. Ke garáži vede asi deset chodů. Vedl jsem dcerku za ruku, ale ona měla chuť blbnout a tak místo ťapání po schodech udělala jakýsi maxikrok, takže dopadla až konec druhého schodu, jen tak tak, že jsem ji udržel za ruku a nespadla.
"Co to vyvádíš?! Chceš se zabít?!"
Tak hloupá otázka a výčitka!!!
Jasně, že se nechce zabít! Jen prostě blbne. Je to dvouleté dítě. Mohl jsem, třeba stejně jako tisíckrát předtím, apelovat: "Dávej pozor!", nebo tak něco. Ale to já ne... :(
STŘEDA - 1. DEN (32)
(21. BŘEZNA 2018)
Přemýšlím o tom rodovém dědictví vzorců chování. Co jsem si z dětství a dospívání přinesl do do dalšího života. Psal jsem o tom v pátek 9. března.
Tentokrát mě k tomu přivedlo chování dětí. Mojí sedmileté dcerky Terezy a už dospělé dcery bývalé švagrové. Obě jsou totiž v mnoha ohledech jako kopie mé exmanželky. Ta mladší proto, že je s ní od svých dvou let (kdy jsme se rozešli) většinu času. Ta starší zase zřejmě po své tetě leccos podědila a okoukala, když se jí snažila podobat.
V obou případech je to dost smutný pohled. Oběma totiž ty vzorce způsobují spoustu problémů. A ani jedna si (zatím) nechce nechat poradit.
Nejspíš se opravdu pustím do sepsání vzorců, kterých jsem si vědomý sám u sebe. Třeba to bude i pro vás zajímavá inspirace.
Nenapravitelný hlupák?
aneb Důkaz, že starého psa nový kousky nenaučíš
Jeli jsme ráno s Eliškou něco zařídit k prarodičům. Asi po půl hodině jsem u nich zjistil, že se počůrala. V návaznosti na náš docela napjatý dopolední program mě to naštvalo.
"Proč to děláš? Vždyť to teď nestihneme!"
Uff, tak hloupá reakce!!!
Před cestou na moji pracovní schůzku jsem tedy Elišku převlékl. Když jsem ji pak vyndaval z auta, byla opět mokrá. Zjistil jsem, že čůrala už cestou k prarodičům v autosedačce.
"No Liško! To si nemůžeš říct? Teď musím tu sedačku celou rozebrat a vyprat!"
Stejně to potřebovala, byla i tak dost špinavá. Jen to dokresluje, jak byla ta moje reakce zbytečná a nesmyslná.
ČTVRTEK - 1. DEN (33)
(22. BŘEZNA 2018)
Dneska jsem si v knize Svět bez stížností četl zajímavou zkušenost Willa Bowena se zákaznickou linkou. Snažil se zrušit jakési automatické telefonické vzkazy, které se mu snažily třeba dvacetkrát za večer prozvonit na telefon.
Jak možná tušíte, nebylo to snadné. Jenom dostat se přes automatický systém "chcete-li toto, zmáčkněte trojku" byl téměř nadlidský úkol. Will Bowen přiznává, že před splněním jednadvacetidenní nestěžovací výzvy by nejspíš strašně vynadal někomu, kdo je v té společnosti za automatické telefonáty zodpovědný, a pak by se tím pochlubil všem známým.
Nakonec to zvládl i bez stížností (prostě opakovaně a v klidu mluvil s operátorkou na help lince) s tímhle doporučením.
Nejkratší cesta k tomu, po čem toužíte, není mluvit o problému a soustředit se na něj. Nezaměřujte se na problém, ale ZA NĚJ. Mluvte o tom, co si přejete, a jenom s tím, kdo je kompetentní to řešit. Zkrátíte si tak čas čekání na to, o co vám jde, a budete při tom šťastnější.
(citace z knihy Svět bez stížností)
PÁTEK - 2. DEN (13)
(23. BŘEZNA 2018)
Dnešní den jsem věnoval školení. Tvorba firemních tiskovin. Téma, kterým se jako lektor zabývám už asi osm let. Pravidelně se při něm setkávám s neuvěřitelně pestrou směsicí účastníků.
Obchodní řetězce, radnice, strojírenské firmy, vodárny, zbrojovka, elektrárna, krajský úřad, malá farma, cukrárna, opravna bot...
Navzájem se inspirují. Otvírají si oči. Co je pro jednoho nepředstavitelné, druhý denně dovádí k dokonalosti. A taky si stěžují na problémy, které denně řeší, takže já si už nemám na co postěžovat :)
SOBOTA - 3. DEN (8)
(24. BŘEZNA 2018)
Zajeli jsme si ještě jednou tuhle sezónu zalyžovat. Hlavně kvůli prckovi. Ohromně jí to chytlo a tak chceme, aby se ještě sklouzla. Podmínky na Lipně jsou ideální, sněhu dost, školní svah mírný... :)
V posledních dnech hodně přemýšlím nad tím, jak se během nestěžovací výzvy vypořádávat s pociťovanou nespokojeností.
Rozumíte. Hlava se mi už pomalu přešaltovává na mód žiju bez stížností.
To ale neznamená, že jsem se vším kolem sebe naprosto spokojený. Denně narážím na něco, co mě štve, kvůli čemu se občas i rozčílím.
Říkám si, jestli je to v pořádku.
Jestli mi to vlastně nenaznačuje, že dělám něco špatně. Že bych si měl "nestěžovat" nějak jinak, důsledněji. A tu hlavu si opravdu úplně vyčistit.
"Nespokojenost je prvním krokem vývoje," píše Will Bowen ve své knize Svět bez stížností. "Pokud u ní zůstaneme, nepokročíme dál a neposuneme se k jasnějším vyhlídkám."
Jinými slovy, ten, kdo si bude jen stěžovat, zůstane tam, kde byl. Nespokojený, naštvaný, plný stížností na všechno a všechny kolem sebe. Kdo se s nespokojeností nesmíří (jako já!), má naději.
"Je třeba se zaměřovat na to, co chceme, aby se stalo, a nikoliv na to, co nechceme. Když si stěžujeme, zaměřujeme se jen na to, o co nestojíme," cituju znovu Willa Bowena.
NEDĚLE - 4. DEN (7)
25. BŘEZNA 2018
Dopoledne jsme si ještě zalyžovali, najedli se přímo pod sjezdovkou a kolem poledne vyrazili do Prahy. Jsme tento víkend jen s Eliškou, tak se nám chce odpoledne doma trochu proflákat :)
A já si uvědomuju další důležitou věc.
S pokračující nestěžovací výzvou, přece jen už ji plním dost dlouho, si trochu připadám jako mazák. A musím se hlídat, abych taky příliš mazácky nehodnotil svoje reakce.
Úplně polopatě - abych si vyjádření nespokojenosti a stížnosti sám pro sebe neukrýval do bezpečného závoje "věcného konstatování". Nebo ještě jinak: abych ze samého mazáctví nešvindloval.
Někdy je to opravdu těžké! Ale zatím (poctivě) držím :)